Malá zamyšlení

Je to, či spíše bývala, v každém kostele samozřejmost. Někde poblíž vchodu se nacházela kropenka, nádoba  se svěcenou vodou. Vcházející křesťané v kropence smáčeli ruce a žehnali se znamením kříže. Stejně tak činili při odchodu. Valná většina kropenek je na svém místě doposud. Jenže jsou prázdné! Nahradily je flakonky či dávkovače s dezinfekčním roztokem. Ne, nemám v úmyslu zpochybňovat nezbytná hygienická opatření. Jen bych rád upozornil na fakt, že je něco špatně. Ještě jsem nepotkal člověka, kterému by žehnání svěcenou vodou chybělo...

„Dobré odpoledne, pane Müller,“ říkám zdravotnímu bratrovi, „tak jdu na ten prstýnek.“ V ruce mám malé štípačky. Práce vedoucího údržby v nemocnici může být někdy velmi pestrá...

Vzpomínám si, jak mě ohromilo, když jsem jako patnáctiletý poprvé uslyšel to slovo – „Člověk je tvor futurocentrický“. Co z toho plyne? Že budoucnost je pro člověka víc, než to, co prožívá teď? Ale jde o to, na jakou budoucnost myslíme: velkou, anebo malou, logickou, nebo nelogickou, vyplývající z prognóz, anebo vítající nás radostně vzdor prognózám; hmotnou, anebo duchovní, na této zemi, nebo mimo tuto zem; vzdálenou, anebo blízkou, tak blízkou, že jakákoli jen trochu vzdálenější budoucnost je nám bláznovstvím, co je doma, to se počítá...

Poslouchám český pořad Vatikánského rozhlasu. Je věnovaný především dvěma italským osobnostem, které jsou jak jen možno rozdílné. Marii Gorettiové, chudé a obyčejné dívence, která zemřela jedenáctiletá na následky zranění, jež utrpěla, když se bránila znásilnění; ještě před smrtí stačila odpustit svému vrahovi a vyslovit přání, aby se s ním sešla v nebi. A Enniu Morriconemu, hudebnímu skladateli, který zemřel dnes jedenadevadesátiletý na vrcholu slávy...