Želeč je malá ves ležící nedaleko chmelařského města Žatce. Cesta k ní se obloukovitě stáčí, kroutí a z návsi už nikam dál nevede.

Obrovské statky, z nichž každý druhý je dnes značně stavebně zanedbaný, svědčí o někdejším bohatství zdejšího kraje. To bylo ještě před válkou a odsunem původního, německého obyvatelstva.

Kostelík, o kterém je řeč, návsi nevévodí. Stojí kousek stranou, ve směru k družstevním bytovkám. Nové oplocení, pěkná střecha, fasáda zářící novotou.

Zato uvnitř zbývá ještě spousta práce. Poškozené vybavení, provizorně stlučené lavice, zničená omítka, otvory ve stropě.

„Podívejte se vzadu na nástěnku. Teď už to tu vypadá dobře,“ říká mi pan farář z nedalekých Liběšic.

Vyražené dveře, změť suti a prken, poražený oltář. Učiněné eldorádo pro vandaly. A nejen pro ně.

„Na podlaze byly nastříkané satanské symboly a hrobka tady před presbytářem byla proražena,“ ukazuje pan farář dále. „Při znovuotevření kostela proto musel pan biskup provést velký exorcismus.“

A potom se začaly dít věci. Panu faráři se podařilo oslovit skupinku mladých lidí ze Želče, která si opravu kostela vzala za svou. Sehnaly se nějaké dotace, odpracovalo se pár set až tisíc brigádnických hodin a kostel „zmrtvýchvstal“.

„Z těch mladých lidí se vlastně dalo pokřtít jen jedno děvče. Ale věřím, že v těch dalších také něco zůstalo. Dalo by se dlouze povídat o tom, proč je tenhle kraj Bohu tolik vzdálen. Hledat historické a kulturní důvody. Ale já si myslím, že ty důvody jsou především duchovní. Přes toto bohaté, dobře přístupné území na západ od Prahy se v uplynulých staletích převalily armády, drancovalo se a mordovalo. Rodila se spousta nechtěných dětí, které vyrůstaly bez otců a mnohdy bez lásky. Našlo se i dost kněží, jejichž život byl pro lid spíše pohoršením než inspirací. Všechny tyhle rány musíme pomalu a trpělivě hojit. A tady v Želči vidím, že se lidé díky tomu, že se zde opravil kostel, slouží mše svatá a pořádá pouť, pomalu mění. I když mi na mši přijdou zpravidla tři babičky. Ony ty našima očima neviditelné plody, jak pevně doufám, uvidím až jednou v nebi,“ končí otec Vilém své povídání.

Kdybych měl v té chvíli klobouk, to jsme už stáli před kostelem, tak obřadně smeknu!

 

. . . . 

 

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDele%C4%8D_(M%C4%9Bcholupy)