Alternativní historie sice patří k mým oblíbeným literárním žánrům, poněkud náročnější je ale představit si svoje osudy bez výhybek, po kterých už můj životní vlak projel.

Dnes je mi 59 let. V osmdesátých letech jsem už začínal mít jasno o tom, co chci. I když jsem se během studia na střední a vysoké škole od víry vzdálil, měl jsem jasno v tom, že hodnotovou hranicí, kterou nesmím překročit, je členství v KSČ. V závěru studia na filozofické fakultě jsem dostal nabídku na asistentské místo s jedinou podmínkou, kterou bylo právě členství ve straně. Naštěstí vyučující z katedry marxismu-leninismu, která mi tuto nabídku učinila, na mě nijak nenaléhala a spokojila se s mojí výmluvou, že se na to necítím.

O tom, s jakým zařazením v socialistické společnosti mohu počítat, jsem se přesvědčil před nástupem na jednoroční vojenskou službu. Oklikou se ke mně donesla poznámka uvedená v mém osobním spise, kde bylo uvedeno: Nezařazovat k útvarům zvláštní důležitosti. Ve důsledku to znamenalo, že jsem celých 365 dnů v uniformě strávil dále od naší západní hranice, na území Východního vojenského okruhu, tedy na Slovensku (ne, že by mně to bylo líto, spíše naopak).Po návratu ze zeleného prostředí jsem zamířil na osobní oddělení Akademie věd v Brně. Ještě před odchodem na vojnu jsem si totiž domluvil nástup na jednoroční studijní pobyt do společenskovědního ústavu. A zde hned padla kosa na kámen. Šest týdnů předtím totiž mí dva bratři (starší po čtyřech ročnících teologického studia a mladší čerstvě přijatý do litoměřického semináře) během zájezdu do Jugoslávie přešli před slovinské hory do Itálie. Při vyplňování nejrůznějších dotazníků na zmíněném osobním oddělení byla mezi kolonkami také otázka, zda některý z příbuzných se nezdržuje nelegálně v cizině. Po pravdě jsem vyplnil, jak je to s mými dvěma bratry. Soudružka nic podobného nečekala, odešla se kamsi dozadu poradit a pak se poněkud nejistá vrátila zpět, aby se mnou dokončila vstupní formality. Studijní pobyt jsem sice absolvoval, ale od začátku bylo jasné, že žádné pokračování nebude.

Další mojí štací se tak stala stavba nového průmyslového objektu na severu Brna. Spolu s dalšími tesaři jsem tam stavěl lešení, měl čistou hlavu a průměrný plat. Po čtyřech měsících jsem (díky přímluvě stavbyvedoucího, našeho rodinného přítele) přešel na podnikové ředitelství stavebního podniku, který uvedenou stavbu zabezpečoval. Atmosféra rozlehlého secesního paláce v centru města byla velmi zvláštní, vedlejší kancelář obýval šéf podnikové organizace KSČ. V nově vytvořeném oddělení jsme byli dva – můj nadřízený (nestraník a jak se ukázalo, podobných názorů) a já. Zanedlouho nastoupila ještě jedna kolegyně. Až na začátku devadesátých let jsem zjistil, že její otec, bratr i manžel byli příslušníky Státní bezpečnosti a podle všeho k jejím úkolům patřilo dohlížet na své dva kolegy.

Krátce po mém nástupu na ředitelství se také ukázalo, s jakým postavením v socialistické společnosti mohu nadále počítat. Na pracoviště dorazil neuniformovaný příslušník bezpečnosti s žádostí, abych mu odevzdal cestovní pas. Přiznám, že jsem nebyl žádný hrdina a pas jsem mu předal. Následně mně došlo úřední sdělení, že vydání cestovního dokladu pro moji osobu není v souladu se státními zájmy Československé socialistické republiky. Stejné odůvodnění obsahovaly odpovědi příslušného orgánu Správy pasů a víz při mých opakovaných žádostech o pas. Před prázdninami 1988 došlo v rámci podniku k jedné z řady reorganizací a naše oddělení bylo zrušeno. Práce na ředitelství se přitom časově více méně kryla k mým postupným návratem k životu v církvi včetně jejích neveřejných aktivit.

Protože v socialismu nemohli být nezaměstnaní, musel jsem se poohlédnout po jiném zaměstnání, ke by nevadily mé kádrové škraloupy. Díky tehdejšímu sociálnímu kurátorovi (a dnešnímu senátorovi) Zdeňkovi Papouškovi se mi v předstihu před zveřejněním inzerátu v novinách dostala do ruky nabídka práce odborně-výchovného kulturního pracovníka v mimobrněnském rekreačním středisku patřícím Československým státním drahám. Okamžitě jsem si domluvil schůzku s vedoucím střediska a přijel se představit. Zřejmě jsem udělal dobrý dojem, protože i když po otištění inzerátu se ozvaly dvě desítky zájemců, dali mi přednost. V desetičlenném kolektivu byl jediným držitelem členské legitimace KSČ důchodce, bývalý montér První brněnské strojírny, který zde působil jako údržbář a topič. Cítil jsem se proto velmi dobře, rekreační objekt byl ukrytý na okraji lesů Moravského krasu a politická situace sem doléhala jen částečně. Postupně jsem se zaučil do devatera řemesel (kromě hlavní náplně – volnočasové náplně pro rekondiční pobyty strojvedoucích – šlo o prodávání v místním bufetu, roznášení jídel, obsluhu sobotních rodinných oslav a svatebních hostin, promítání filmů, vedení rozcviček, hlídání čerpadla v létě a přikládání koksu v zimě, doprovod na lázeňské procedury a průvodcování při celodenních výletech). Rozšířil jsem repertoár tras po východním okolí Brna o prohlídku senetářovského a křtinského kostela, Mohyly míru a těšanské kovárny (zde se nám věnoval tehdy více než osmdesátiletý vnuk Maryšy z dramatu bratří Mrštíků, který vždy vzpomínal na svou hodnou babičku).

Součástí výletu bývala prohlídka Punkevní jeskyně. Se čtyřicítkou strojvedoucích z Čech jsem vyrazil jako každý čtvrtek i 17. listopadu 1988. Než jsme došli k lodičkám na řece Punkvě, procházeli jsme s průvodcem přes jednotlivé dómy s krápníky. Na jeden malý stalagmit jsme byli upozorněni obvyklými slovy: Kdo se tohoto krápníku dotkne a nahlas vysloví přání, do roka se mu splní. Tuto pobídku vzal vážně pražský železničář z naší skupiny a do prostor jeskyně se najednou ozvalo: „Ať už jdou komunisti do prdele“. A za rok přišel listopad 1989…

Jak by se vyvíjel dál můj život bez listopadu 89? Zřejmě bych pokračoval v různých zaměstnáních někde v ústraní, o cestovním pasu bych si mohl zdát a své dva bratry bych už nikdy neviděl. I můj návrat k víře by byl asi klikatější a nejsem si jistý, jak moc by mi šlo předávat duchovní dary slovy, ale zejména osobním příkladem svým dětem.

P.S. Když přehlížím napsané řádky, vidím v naprosté většině z nich vypsání událostí a skutečností z minulé éry, které jdou velmi obtížně přiblížit další generaci. Snad aspoň se mi to podařilo aspoň trochu…

Autor má 59 let, po listopadu 1989 působil 11 let v médiích, nyní pracuje jako státní úředník (také externí pedagog Fakulty sociálních studií MU a editor Wikipedie).