Dne 20. května letošního roku dotlouklo srdce výjimečného člověka a našeho rodinného přítele – katolíka, politického vězně, Čechoameričana Františka Kolečkáře.
S panem Kolečkářem se seznámila moje mamka v roce 1995, když čekala v Uherském Hradišti v dlouhé frontě na vyřízení pasu. Během čekání slovo dalo slovo, stihli si podrobně vylíčit své životní osudy a zanedlouho jsme vyrazili k panu Kolečkářovi na návštěvu.
Komunisté jeho rodině sebrali v Kunovicích dva domy, a tak když se po revoluci chtěli vrátit z USA do rodné vlasti, koupili si chatu v obci Chabaně v „Buchlovských horách“ Chřibech. Jeli jsme k nim starou škodovkou. Mamka, která řídila, já (ještě šestnáctileté děcko) a můj stopadesátikilový děda. Auto bylo tak zatíženo, že jsme mysleli, že se s námi do kopce na ty Chabaně nevyhrabe – připadalo nám to jako na konci světa.
Ale bylo tam krásně. K chatě patřil velký jablečný sad. Pan Kolečkář byl velký pracant. Sad obhospodařoval a k tomu i včelařil. Neznám vřelejšího člověka, než byl pan Kolečkář. Srdečně nás přivítal, silně mňa postískál a hned jsme se dali do řeči. Já měla tehdy možnost dostat se na výměnný pobyt jedné katolické organizace na rok do USA, a tak jsem doufala, že mi pan Kolečkář pomůže pocvičit se v angličtině, abych uspěla u konkurzu. Prosvištěl se mnou číslovky, dny v týdnu a měsíce, ale hned se začal bavit s mým dědou, se kterým čile konverzoval až do konce návštěvy. Velice si padli do noty.
Do USA jsem se dostala a navštívila i domov Kolečkářových v Kalifornii, ale o tom se teď rozepisovat nechci. Chci zavzpomínat na pana Kolečkáře, kterému jsem říkala strýčku. Pan Kolečkář byl opravdu velmi vřelý, přátelský, nesmírně pracovitý, obětavý a štědrý. Je to jeden z mála veselých a radostných katolíků, co znám. Tolik návštěv, co u nich doma s manželku přijímali – přátel, muklů, lidí ze zahraničí! To štědré pohoštění, co vždy jeho žena připravila, kolik flašek medu a kalvádosu rozdali, kolika lidem v USA pomohli – například je i nechali pro začátek bydlet u nich doma, a to měli tři děti a Pán jim požehnal spoustou vnoučat i pravnoučat. Pan Kolečkář byl velice činný – mimo jiné provázel v angličtině ve Velehradské bazilice a také v uherskohradišťském kriminále, kde byl sám vězněn a týrán. Kromě těžkostí za totality se musel vypořádat i s náhlou smrtí svého syna. Vším jej provedla víra, jeho skvělá manželka, rodina a přátelé. A na sklonku života jsem se od něj dozvěděla, že komunistům už dávno odpustil. Byl to neuvěřitelně silný člověk, hodný následování.
Jeho život byl požehnáním pro jeho okolí. Chybí nám, ale věřím, že je v nebi a že je i tam s ním veselo. Vždycky si budu pamatovat silný stisk jeho objetí a otázku, z doby mého dospívání: „Ná děvčico, ty jsi kus roby! Už máš nejakého chuapca?!“
Kdo si chcete o životě pana Kolečkáře přečíst víc, doporučuji např. tento odkaz:
https://www.denik.cz/z_domova/pribeh-exulanta-frantiska-koleckare-kdyz-je-clovek-v-nebezpeci-uteka-jak-cert-20190716.html