Na setkání mládeže do Krakova vyrazily naše čtyři děti, čímž jsme vytvořili nový rodinný rekord. Víc než kdy jindy jsem si uvědomoval, že jejich šťastný návrat vůbec není samozřejmostí. Hrozba teroristických útoků byla reálná. Mnozí si kladli otázku, zda je vůbec rozumné za stávající situace toto setkání pořádat. Někteří se báli a na setkání ani neodjeli, třebaže byli řádně přihlášeni a měli zaplaceno. Někteří sice odjeli, ale příliš klidní nebyli a jejich rodiče doma také ne.

Že Poláci přijali mládežnické poutníky s velkorysou pohostinností, to snad může překvapit pouze toho, kdo polskou pohostinnost ještě nezažil. Zaujalo mě však organizačně bezpečnostní zajištění akce. Poláci evidentně vše připravovali s velkou pečlivostí. Strážci pořádku a bezpečnosti se chovali na jedné straně velmi slušně, ale uměli i rázně zakročit, bylo-li to třeba. Jenže to, co mohlo relativně dobře fungovat ze začátku v diecézích a farnostech, kdy se počty lidí pohybovaly v řádu tisíců a desetitisíců, nemohlo stačit při vyvrcholení setkání v Krakově. Stoprocentně zkontrolovat a bezpečně střežit dva miliony mládežníků na jednom místě, ve svobodné zemi a při respektování jejich důstojnosti, to není v lidských silách. Jenomže celému organizačně bezpečnostnímu snažení předcházela modlitba. Myslím, že s blížícím se termínem setkání a také s přibývajícím vědomím hrozícího nebezpečí, přibývalo i sepjatých rukou.
Jako jeden ze statisíců rodičů, jehož děti mohly v Krakově být a šťastně se vrátit domů, jsem vděčný Polákům za jejich velkorysost.
Jsem vděčný organizátorům a strážcům bezpečnosti. Mnozí z nich by také rádi byli přímými účastníky programu setkání, třeba by sehnali i lístky do VIP zóny v blízkosti papeže a měli nezapomenutelný zážitek. Místo toho však dali přednost službě, poslouchali příkazy, střežili svůj úsek a nic ostatního neviděli.
Jsem vděčný tisícům modlících se lidí. Ne všichni měli možnost setkání sledovat tak, jako třeba my na TV Noe. Z celého setkání se třeba dověděli pouze, že papež zakopl, nebo ani to ne. Přesto se modlili.
Jsem vděčný Bohu. Proč On, který někdy zlo dopouští, tentokrát nedopustil incident, který by někomu ublížil? Možná nám náš Pán chce ukázat, že „Modli se a pracuj“ stále funguje a že je to cesta i pro nás. A dát nám odvahu.