„Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byly naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se seběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie, Pamfýlie, Egypta a libyjského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky“ (Sk 2, 1–12).
Je v tom něco slavnostního, jak svatý Lukáš vypočítává různé jazyky, jak je slyšeli ti, kdo připutovali se zbožným úmyslem do Jeruzaléma slavit svátky. Celkem patnáct území na třech kontinentech uvádí svatopisec ve svém výčtu.
Ukázala se poprvé univerzálnost, všeobecnost působení církve a Ducha Svatého.
Ohromí nás to – a ani se možná neuvědomíme, že na začátku tohoto úryvku ze Skutků apoštolů jsme uvnitř v domě, a najednou jsme venku. Hukot, o kterém jsme slyšeli, že naplnil celý dům a že jej tedy asi slyšeli jen ti, kdo byli uvnitř, byl, jak se vzápětí dovídáme, tak hlasitý, že se sbíhali lidé z celého města. Všichni ti lidé se jistě nemohli vejít do domu, kde dleli křesťané, ale naopak ti, kdo přijali Ducha Svatého, nyní vyšli ven a chválili Boha ve spoustě různých jazyků, kterým se nikdy neučili...
A „tu vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně k nim promluvil“ (Sk 2, 14a).
Nejdřív byli křesťané uvnitř – a potom vyšli ven. A nebáli se oslovit širokou veřejnost.
Křesťanství, které přijalo Ducha Svatého, není soukromé, není to nic pouze „pro doma“, není to věc jen vnitřního přesvědčení (či pochybování), není to můj vlastní, soukromý a pouze osobní zápas o víru.
Křesťanství, které přijalo Ducha Svatého, je věc veřejná, tak veřejná, jak je to jen možné, křesťanství, které přijalo Ducha Svatého, se ujímá slova a hlasitě hovoří o Kristu pro všechny, kdo chtějí slyšet – i nechtějí.