Vraťme se ještě před dům, kde byli po nanebevstoupení Páně shromážděni Ježíšovi učedníci – a kde je najednou oslovil Duch Svatý ve slyšitelné podobě vichru a viditelné podobě jazyků jako z ohně – a oni začali mluvit rozličnými jazyky: můžeme počítat na prstech, ale obě ruce nám nestačí: svatý Lukáš tu jmenuje, jak jsme si už řekli, patnáct území na všech třech tehdy známých kontinentech, v jejichž jazycích Ježíšovi učedníci začali velebit veliké skutky Boží: „V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se seběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Parthové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie, Pamfýlie, Egypta a libyjského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky. A všichni žasli a v rozpacích se ptal jeden druhého: Co to má znamenat? Ale jiní říkali posměšně: „Jsou plní sladkého vína!“ (Sk 2, 5–13).
A vraťme se ještě o tři desítky let zpět do chrámu v Jeruzalémě, když tam svatý Josef a Panna Maria přišli představit dítě Ježíše Bohu: „Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch Svatý. Od Ducha Svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě svého izraelského lidu. – Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí“ (Luk 2, 25– 35).
Svatopisec silně zdůrazňuje, že se to děje v moci Ducha Svatého, třikrát krátce po sobě uvádí jméno Svatého Ducha. A kromě oslavy a chvály Boží také slyšíme – tak krátce po jeho narození – že Ježíš také bude „znamení, kterému se bude odporovat“.
A podobně i Kristova církev na samém svém začátku se setkává i s posměchem a s odmítáním. I Duch Svatý je od počátku svého mocného působení v situaci někoho, jehož dary budou lidé přijímat – i odmítat: „A všichni žasli a v rozpacích se ptal jeden druhého: Co to má znamenat? Ale jiní říkali posměšně: Jsou plní sladkého vína!" (Sk 2, 12–13). Duch Svatý může dělat, co chce, může mluvit ne patnácti, ale třeba sto jazyky, může se prokazovat jakýmkoli svědectvím a znamením – vždycky se najdou lidé – Boží děti – kterým to bude jedině k smíchu. Ne-li důvodem k násilí a pronásledování. Každý, kdo se vydal na cestu následování Krista a na cestu svědectví o svém Pánu, zažívá podobnou zkušenost.
Někdejší vídeňský arcibiskup Franz König kdysi řekl, že je to pro křesťany útěcha i bolest současně.