Co je nového? Jak se máš? To jsou dvě otázky, které jsou velmi časté na začátku setkání dvou lidí. Jaká bývá odpověď? Když říkáme o něčem, že je to nové, tak už je to staré, protože se to už stalo, je to už za námi. Když prozrazujeme, jak se máme, tak záleží na tom, jak se na svůj stav momentálně díváme a hlavně s kým nebo čím ho srovnáváme. Většina těchto rozhovorů končí slovy: „Hlavně to zdraví.“
Člověk touží po novém. Člověk touží po tom, aby se měl dobře nebo ještě lépe. Proto také ti, kteří ho chtějí ovládat, mu stále dodávají novinky a také mu slibují, že se bude mít dobře a ještě lépe.
Jak je to s tím, kdo tvoří vše skutečně nové (Zj 21,5) a dává nám vše dobré? To nám řeklo dnešní Boží Slovo. Jak zní našim uším jeho přísliby?
V prvním čtení (Sk 14,21-27) jsme slyšeli o růstu Kristovy Církve, o tom, jak máme být ve víře vytrvalí. Co je podmínkou, abychom vstoupili do Božího království? Vejdeme do něj jen tehdy, když hodně vytrpíme. Nejeden z dnešních hlasatelů radostné zvěsti na to zapomíná a protiřečí této větě – například tím, že navrhuje zrušení náboženských povinností. Nic nemusíme, to bude ráj na světě, lidé se k nám pohrnou, církev bude růst jako na svém počátku, všichni budou mít dokonalou víru.
V žalmu (Žl 145) jsme vyzváni k tomu, abychom Boha chválili a velebili – za všech okolností.
Druhé čtení nás upozorňuje na cíl našeho života – přebývání s Bohem zde na zemi a po smrti věčně. Kdo je s Bohem, ten zažívá – už zde na zemi – stále nové a dobré. Jen Bůh může říct: „Všechno tvořím nové!“ Kdo je s Bohem, jen ten se může mít dobře; jen Bůh je dárcem všeho dobra. Všechno dobré nám dává v Ježíši Kristu – jak to za chvíli uslyšíme při eucharistické modlitbě Krista, který k nám promlouvá ústy kněze při mši svaté.
Korunou těchto slov je dnešní evangelium: místo toho, aby Pán Ježíš podlehl zklamání ze zrady jednoho z těch, které si vybral, tak se obrací na ostatní i na nás slovy, která jsou plná lásky a něhy: „Dítky, jen krátký čas jsem s vámi“ (Jan 13, 33a). Nás pozemský život je krátký. Uteče jako voda, a přitom na té chvilce – měřeno věčností – velmi záleží. Jak budeme věřit, doufat a milovat, tak budeme žít navěky. Návod na pravou lásku je uveden v prvním listu svatého Pavla Korinťanům, ve 13. kapitole. Proto si tento text většinou vybírají snoubenci pro svůj svatební den. Jsou skálopevně přesvědčeni, že Pavel mluví o jejich vztahu. Jak je možné, že jim to v mnoha případech nevydrží? Protože mají city, které při vzájemném soužití zmizí. Počáteční růžový obláček zamilovanosti, víry ve vlastní představy a dokonalosti ze svatebního pohádkového dne se rozplyne během následujících všedních dní.
Duše je ochromena ztrátou citu a chybí jí rozum a vůle. Nechybí, ale jsou nasměrovány špatným, zlým směrem. Člověk odchází ze vztahu, opouští člověka, podobně jako opustil a zradil Jidáš Krista.
Pán Bůh nám dává tělo, duši a ducha. Jediné co si ponechává je naše svědomí. Svědomí – hlas Boží v našem nitru. Svědomí máme rozvíjet, zjemňovat, a ne ho dusit, umlčovat. Základem pro dobré svědomí je víra. Jak ji získat? Svatý Augustin nám radí: „Toužíš-li po víře, začni dělat vše tak, jako bys byl věřící a víra se dostaví.“ Základem toho je jeden z pokladů víry, který nám Pán Ježíš dal. Je to z naší strany základ našeho rozhovoru s milujícím Otcem. Co je nového? Jak se máš? Takto se stále ptá každého z nás náš milující Otec. Jaká je naše odpověď?
Otče náš, jenž jsi na nebesích… Jako i my odpouštíme našim viníkům. Amen.