Co nás dnes, o misijní neděli, učí Pán Ježíš a matka církev v dnešním Božím Slově? Je to další část učení o vztahu člověka s Bohem, který se začíná a naplňuje v modlitbě – rozhovoru. Když vzpomeneme na předešlé neděle: je třeba stále se modlit a neochabovat; trpělivost chudé vdovy a nespravedlivý soudce; pokorná prosba malomocných a nevděčnost devíti uzdravených z deseti; úžasné moci věřícího člověka – vytrhávání a přesazování stromu – a uvědomění si, že jsme jen služebníci.
Dnes doprovázíme dva muže modlící se v chrámu, farizeje a celníka. Ke komu je můžeme přirovnat? Každé přirovnání může kulhat, ale snad se nám podaří vystihnout podstatu. V dobrém slova smyslu farizeje lze dnes přirovnat ke v Církvi praktikujícímu katolíkovi nebo dobrému křesťanovi. Starozákonním farizeům, co se týká znalostí Božího slova, učení Církve, zapojování do jejího života, sice nesahá ani po kotníky, ale v té současné bídě duchovního života je přesto vzácná a ojedinělá perla. Co se týká celníka, který byl před dvěma tisíci roky veřejný hříšník – to je dnes většina lidí – od zločinců až po „spravedlivé“, kterým chybí základ jakékoli spravedlnosti, a tím je Bůh. Stačí nahlédnout do jedné knihy od proroka současnosti – Roberta kardinála Saraha, Bůh, anebo nic.
Jedno z pokušení pro posluchače a kazatele v dnešním evangeliu přináší místo, na kterém se oba muži modlí. Jedni říkají: vidíš, vzadu je to správné místo, jen se necpat dopředu – nakonec to tak chválí i Pán. Druzí zase odporují: je třeba jít co nejblíže k Pánu Ježíši, k jeho oltáři – na kterém se zpřítomňuje nekrvavým způsobem jeho kalvárská oběť. A navíc, když přijde někdo další a uvidí zezadu plný kostel – on neví, že vpředu jsou vždy (až na velmi vzácné výjimky) místa k sezení volná. A i kdyby to věděl nebo mu to kněz řekl, nikdy nebude mít odvahu jít dopředu.
Velmi důležitý je vnitřní postoj – místo v mém nitru, které Bohu dávám. Ten, kdo se nechá unést pohledem na lidi kolem sebe, na nespravedlivé, podlehne namyšlenosti, která je dcerou pýchy, tak jako farizej. Zde je léčba velmi jednoduchá. Bůh se tě ptá: „Máš něco, co bych ti nedal, kromě svých hříchů?“ Poctivý duchovní život – a to je těžká práce na celý život – nám přináší pokoru, která je obsažena v celníkových slovech: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“ A pokud jsou to slova, která vyjadřují stav našeho nitra, tak je to dobrý začátek na cestě víry, která začíná znovu po probuzení, každý den. Proto na začátku mše svaté, která je nejdůležitější a nejprospěšnější čas, který zde na zemi můžeme zažít, jsme vyzváni k úkonu kajícnosti skrze lítost nad našimi hříchy.
Možná víc napoví a pomůže moudrý příběh: Za knězem přišel mladík a řekl: „Pane faráři, už nebudu chodit do kostela na mši. Vy to nevíte, ale tady je plný kostel strašných lidí.“ Kněz vyjádřil pro jeho postoj částečné pochopení a požádal ho: „Dříve než odejdete, mám pro vás jeden úkol. Vezměte si tuto sklenici plnou vody, třikrát obejděte kostel a dávejte pozor, aby neukápla ani kapka.“ Mladík úkol splnil a kněz se ho zeptal: „Čeho jste si všiml, když jste nesl sklenici?“ – „Ničeho, plně jsem se soustředil, abych donesl všechnu vodu.“ – „Vidíte, v kostele se musíme plně soustředit na našeho Pána. To ostatní je až na druhém místě, pokud vůbec.“
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za vše, co nám dáváš. V Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů, svatých, zvlášť svatého misionáře Jana Kapistránského, vyslyš nás, když prosíme: Dej nám více víry, naděje a lásky. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.