K odvážnému očekávání, které nás učí a v plné míře nám dává tichý čas adventu, je třeba posílit naději. Každý člověk, který věří Bohu, staví svou víru na naději.
Letošní třetí, radostná neděle adventní je umístěna mezi sobotní památku Panny Marie Loretánské a pondělní památku Panny Marie Guadalupské.
Kolik věřících v Krista našlo a posílilo svou naději v nesčíslných kopiích nazaretského domku – domova Svaté rodiny umístěného v italském Loretu. Kolik věřících v Krista našlo a posílilo svou naději před obrazem Matky Boží z Guadalupe, nad kterým žasnou špičkoví vědci při každém dalším zkoumání.
Počet těchto věřících zná jen Pán Bůh a není pro nás podstatný. Pro nás je důležité, abychom na příkladech naplněné naděje tuto božskou ctnost vědomě posilovali a také svým životem a vírou hlásali.
Pochybnosti měl i Jan Křtitel. Pro hlásání božího řádu a naděje na brzký příchod Spasitele se ocitl ve vězení, ztratil vnější svobodu. Ztráta svobody nalomila jeho naději, přichází pochybnost a tu vkládá do otázky: „Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Pán Ježíš odkazuje na zázraky, kterými zjevuje svou božskou moc. Zázraky, kterými dává všem naději. A dodává: „Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou.“ V této větě je klíč k opodstatněné naději. Naději, kterou měla Panna Maria. Vyjádřila ji slovem: „Jsem služebnice Páně!“ A v síle této naděje počala, porodila, živila, vychovávala, doprovázela Božího Syna. V síle této naděje stála a trpěla pod křížem, přijala nás za své děti. V síle naděje chovala umučené Ježíšovo tělo na klíně a nepohoršila se. Do poslední kapky přijala bolest. V síle této naděje s apoštoly vyprošovala devět dní v modlitbě slíbeného Ducha Svatého. V síle této naděje přichází ke svým dětem – zvlášť v poslední době – a volá: „Pokání, pokání, pokání!“
Papežský kazatel kardinál Cantalamessa mluví ve svém druhém adventním kázání o bráně naděje, kterou otvíráme Kristu své srdce. Tato naděje pramení z jistoty Kristova zmrtvýchvstání. Britská královna Alžběta II. si přála, aby na jejím pohřbu zazněla věta: „Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ Naděje na věčný život je to, co činí současný život krásný nebo alespoň přijatelný – „utrpení tohoto času se nedá srovnat s budoucí slávou“. Nová obnova naděje v život po smrti je základem nové evangelizace. Naděje dává odvahu založit rodinu, přijmout děti, poslechnout Boží volání do služby. Naději je třeba hlásat, ukazovat a dávat člověku a světu, který propadá do beznaděje. Ve chvílích, kdy se zdá, že už nejde nic dělat, naděje ukazuje na úkol: vytrvejte až do konce, neztrácejte trpělivost a spojte se s Kristem na kříži!
Víra, naděje a láska jsou tři sestry – dvě velké, jedna malá. Jdou ulicí a drží se za ruce. Velké – láska a víra po stranách, malá naděje uprostřed. Všichni si myslí, že ty velké táhnou malou. Mýlí se! Je to naopak. Když chybí naděje všechno se zastaví (více na www.vaticannews.va – česky).
Panna Maria je pro nás smrtelníky živý zdroj naděje v každém čase.
Všemohoucí Bože Otče, děkujeme za vše, co nám dáváš. V Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a svatých, dej, ať otevřeme své srdce naději, kterou nám dáváš. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.