V oněch slavných italských vyprávěnkách (nebo jak bych to nazval) o Pepponem a donu Camillovi je jedna velmi charakteristická: italský (italský!) komunista Peppone sice dělá faráři jen to nejhorší a vyjadřuje odpor vůči svaté církvi – ale když má podezření, že byl vyškrtnut z matriky, protestuje a podniká protiopatření: člověk přece musí být v seznamu! Kdyby Bůh přece jenom existoval, určitě bude, o tom starosta nepochyboval, přijímat lidi do nebe podle oficiálního seznamu!
Jsme u nás; skupina přátel sedí a pije vinný střik. „Mirda vystoupil z církve!“ oznamuje Ivan. „Ne, ne, ne, ne,“ protestuje Janek, „to on by nikdy neudělal!“
Pravda, pomyslel jsem si, rozvedl se, opustil ženu se čtyřmi dětmi, oženil se s jinou, tu odvedl z manželství se dvěma dětmi, ale z církve by nikdy nevystoupil!
Polil svůj dům benzínem, zapálil – a pozoroval, jak hoří. Ale nikdy by se přece nevystěhoval, ne!