Síla a krása velikonočních obřadů, hluboký smutek Velkého pátku a jásavá radost Vzkříšení. Prožitek největších svátků po čtyřicetidenní přípravě... No – ale aspoň jsme věděli, že se máme připravovat, taková myšlenka je přece také příprava, že –
Vím (abych už mluvil jen za sebe a nehalil se jak do pláštěnky do možného čísla), že každé Velikonoce jsou krok, schod na cestě k věčnosti, těchto kroků není nekonečný počet, nebe je vysoko. Měl bych být každé Velikonoce hlubší a duchovnější a Bohu bližší. Nepřipadám si tak.
Útěchou je mi příběh z učení otců pouště, starověkého mnišství v severní Africe, řeknu jej svými slovy. Dva mniši umývají zeleninu. Starší se ptá mladšího: „Jak se ti líbila dnešní promluva našeho duchovního učitele?“ Mladší řeholník odpovídá: „Líbila se mi velmi!“ A další otázka staršího: „Co si z ní pamatuješ?“ Mladý mnich se zarazí, zamyslí – a pak přizná: „Nepamatuji si nic!“ Tvář staršího z obou mnichů se zasmušila: „Pak jsi tedy jeho promluvu vyslechl zbytečně, naprázdno...“ Ale ten mladší oponuje: „Podívej se na tuto zeleninu! Také po ní stéká voda a odplývá pryč, nezůstává na ní – ale každou dlaní vody, kterou jsem na tento salát vylil, se zbavuje hlíny, která na něm lpěla.“
Každé Velikonoce a každá mše svatá, každé přijetí svátosti, každý dobrý skutek a každá modlitba nás přibližují Bohu a činí schopnějšími k účasti u jeho věčného nebeského stolu.