„Neměl žádné kamarády,“ vysvětlovala moje nevěřící kolegyně svému malému synkovi Kristovo ukřižování, když spolu zabloudili do kostela – a chlapcem tam otřáslo, když viděl velký kříž v životní velikosti.
V některých křesťanských tradicích se Kříž nezobrazuje vůbec, v jiných jen bez corpusu, tedy bez Těla Kristova.
Alžběta Stuartovna, manželka Bedřicha Falckého, byla po příchodu do Prahy roku 1619 velmi pohoršena sochařským ztvárněním Kříže na Karlově mostě a Pána Ježíše označila za „nahého lazebníka“.
Jsme Kristovi kamarádi? Trpíme s ním, cítíme s ním? Římští vojáci v prvním století a kreslíři francouzského časopisu Charlie Hebdo ve dvacátém století se Pánu Ježíši visícímu na Kříži drsně posmívali. Ale ti se smáli každému utrpení, dokud nazačali sami trpět.
„To už jsem byl biskupem,“ říká v jedné své knize italský kardinál Carlo Maria Martini (zemř. 2012) – „a ještě jsem se při pohledu na kříž ptal, proč to po Něm Otec chtěl...“
Je to jedno ze stálých pokušení víry, nevidět Krista na Kříži, starý, antický blud doketismu, podle něhož Pán měl jenom zdánlivé tělo, a když snad ne zdánlivé, tedy neschopné trpět.
„Ano, takto to bylo,“ řekl papež sv. Jan Pavel II. a viditelně otřesený odešel ze sálu, když v roce 2004 herec a režisér Mel Gibson požádal o příslušné dovolení a promítl papeži svůj nový film The Passion of the Christ, velmi drasticky zobrazující Ježíšovo velkopáteční utrpení.
Svatý Bonaventura (13. století), učitel církve, říká, že před Kristovým Křížem se lidský rozum ztrácí.
Svatý otec Pio z Pietrelciny (zemř. 1968) byl živý obraz ukřižovaného Krista, kněz z řádu kapucínů, který padesát let (1918–1968; celou polovinu toho hrozného 20. století!) nesl na svém těle rány Kristova Kříže, mnohokrát lékařsky zkoumané a nevysvětlené otevřené rány na rukou a nohou a v boku, které se za celé půlstoletí ani nezahojily, ani nezanítily. „Mlčte,“ říkal tento kněz lidem, kteří se ho ptali, jak ho Bůh může nechat takto trpět: „Mlčte. Jsou to plameny Boží lásky – a já trpím rád.“