Určitě i vy rozesíláte vánoční přání, ať už psané na lístku anebo zaslané elektronickou poštou či sms. Určitě jste i vy přemýšleli nad formulací toho, co si v těchto dnech vlastně máme přát. Netrvám na tom, že přání musejí být originální, vždyť proč bychom čas od času nemohli použít zažitou frázi, pokud nese alespoň částečně význam, který chceme někdy dosti krkolomně vyjádřit.

S jednou vánoční frází se ale stále nějak nemohu smířit. Anebo, říkám si, přinejmenším by chtěla dovysvětlit. Lidé si často přejí pokojné Vánoce. „A hlavně, ať je prožijete v klidu!“ slyším čas od času. Jenže v jakém klidu? Jistě, chápu, že po týdnech předvánočního shonu, dohánění všech možných i nemožných uzávěrek v práci, je člověk rád, že je chvíli doma, v klidu. Mezi svými blízkými, s něčím dobrým po ruce a třeba i s tou vánoční televizní pohádkou. Když nic jiného, tak si alespoň odpočineme. Pán Bůh zaplať, když se to vydaří bez rodinných hádek a příliš velkých zmatků.

Ale přiznám se, že tohle mi samo o sobě nestačí. Klidnou dovolenou bez shonu a zbytečných stresů si dovedu představit i v létě u rybníka (dokonce mi tato představa k tomuto druhu klidu pasuje mnohem víc). Vánoční klid přece nemůže být sladké nicnedělání. Vždyť přece nemůžeme říct, že by se o Vánocích nic nedělo!
Právě naopak! Narodilo se dítě. To samo o sobě nemůže být nic bezvýznamného! Takové narození nového člověka je velká událost. I když se děje v noci a v ústraní. Dovolím si tvrdit, že přinejmenším zpočátku to tedy moc klidná a pokojná situace není. Osobně jsem zažila dva porody a pravda je, že onen klid, pokoj a radost přináší až pohled na dítě zabalené do plenek a porodniční zavinovačky. Ano, tady bych hledala zdroj vánočního klidu a pokoje: pohled na Dítě zabalené do plenek a položené do jeslí. Už tady se rodí ten pokoj, který člověku nemůže dát svět. Je to pokoj, který nám odkázal Ježíš Kristus. A nezapomněl jej rozdávat ani coby sotva narozené děťátko. Kdo se ovšem do jeslí a ani na svatostánek nikdy pořádně nezadíval (tento pohled je ovšem darovaný), nemůže vědět, o čem to tady píšu.
To by měl vědět každý křesťan – Vánoce bez Boží přítomnosti nejsou ani klidné, ani pokojné a vlastně to nejsou ani Vánoce. Nebýt malého Ježíše, pojedu ve dnech volna na konci kalendářního roku raději do hor na lyže. Anebo si dovolenou ušetřím a pojedu v létě na chalupu k rybníku poslouchat žáby. A v těchto svátečních dnech bych si pak povzdechla stejně, jako jedna paní, kterou jsem dnes zaslechla při východu z kostela: „Už aby bylo po svátcích, já jsem celá nervózní z toho, že nemůžu nic dělat.“

Kéž neděláme nic, jen to, že se díváme, nasloucháme, vnímáme. Toho, který přišel, abychom měli život a abychom ho měli v plnosti.