V podobenství o posledním soudu (Mt 25,40) čteme: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ – Skutky lásky jsou víc než „ověřování“ víry. Charita (v nejširším smyslu), tedy pozornost tomu, kdo je nejblíže, je aktualizovaná víra. Charita má současně svátostný charakter. Velcí světci blíženské lásky to věděli. Výraznou ilustrací je příklad dočasně exkomunikovaného filozofa Blaise Pascala, který – když byl vyloučen z přístupu k sv. přijímání – nechával si do bytu přinášet umírající a sám o ně pečoval, aby tak „komunikoval“ s Kristem. Nemůže tohle být vize církve, která by byla věrohodná i pro kritické současníky? Nezačínáme přitom od bodu nula. Každodenně se to děje v našem středu: to, že se nezištně věnujeme druhým, je realita v našich rodinách a společenstvích, v našich charitních domech a poradnách. Tam se církev uskutečňuje. Tam dochází k „hlásání rukama a nohama“. /.../ Ptali jsme se, jak by dnes mohlo vypadat věrohodné milosrdenství. Tak došlo k zformulování „sedmi skutků milosrdenství pro dnešní dobu“. Mohly by být také účinnou terapií pro depresivní církev.
Říci někomu: Patříš k nám
To, co dělá naši společnost často chladnou a nemilosrdnou, je, že se někteří lidé dostávají na její okraj. Nezaměstnaní, nenarození, psychicky nemocní, cizinci. Vysoce aktuální je signál, a to jakýmkoliv způsobem vyslaný: „Ty nejsi outsider, patříš k nám!“ Musíme být více církví, která nevylučuje, ale spojuje.
Naslouchám ti
Často vyjadřovaná prosba zní: „Udělej si pro mě někdy trochu času!“ Mnozí naříkají: „Jsem tak sám! Nikdo mi nenaslouchá!“ Uspěchaný život, ekonomický tlak na výkon nutí k co možná rychlému a úspornému jednání. Mít čas umět naslouchat: milosrdný skutek – paradoxně právě v době technicky perfektní komunikace tak naléhavý jako nikdy předtím. Představuji si církev, která víc naslouchá než mluví.
Mluvím o tobě dobře
Naštěstí existují stále lidé, kteří vidí na druhém člověku, na stavu věcí, na nějaké výzvě nejprve to pozitivní. Samozřejmě, musíme příležitostně vložit prst do ran, kritizovat, odporovat. Co však často chybí, je ocenění druhého, zásadní vstřícnost vůči němu a úcta k jeho osobě. Existují i sekulární mučedníci za humánnější svět. Dobře mluvit o lidech – nepatří to snad k tváři církve?
Půjdu s tebou na půl cesty
Mnoha lidem nepomůže jen dobrá rada. V dnešním komplikovaném světě je potřeba provázet kroky druhého tak dlouho, dokud nemá sílu jít dál sám. To platí také pro lidi, u nichž se projeví přání ptát se po Hospodinu. Potřebují průvodce, s nimiž mohou hovořit, kteří jim dají odpověď na jejich otázky a kteří s nimi půjdou část cesty víry. A kteří jim případně pomohou po dlouhé absenci znovu se začlenit do společenství, aniž by museli „běžet uličkou“. Mám na mysli církev, která jde trpělivě s hledajícími a slabými ve víře.
Rozdělím se s tebou
Ani v budoucnu nebude na zemi existovat dokonalá spravedlnost. I zítra bude třeba pomáhat těm, kdo si sami nejsou s to pomoci. Dělení peněz, darů a možností bude nutné i ve světě sebedokonalejší sociální péče. Jak říká lidová moudrost: „Sdílený žal je poloviční žal, sdílená radost je dvojí radost!“ Mám radost z církve, v níž to mohou lidé zažívat.
Navštívím tě
Vyhledat druhého doma je lepší než čekat, že ke mně přijde. Návštěva vytváří společenství. Zastihne druhého tam, kde se cítí jistý a silný. Návštěvní kultura v našich farnostech je vzácná. Církev nesmí čekat na ty, kteří u ní zaklepou. Musí se rozhlížet po lidech před svými dveřmi. Měla by také jít k těm, kteří k ní nenáležejí. I oni patří Hospodinu. To zaplaší církevní sebelítost a probudí pastorační fantazii.
Modlím se za tebe
Kdo se modlí za druhé, vidí je jinýma očima. Potkává se s nimi jinak. I nekřesťané jsou vděční, když se za ně modlíme. Místo ve městě, v obci, kde se pravidelně a zástupně zahrnují do přímluvných modliteb všichni obyvatelé, živí i zemřelí, je požehnáním. Právě tam, kde existuje napětí, kde jsou vztahy křehké, kde už se slovy nic nepořídí, je modlitba potřebná. Pavel o tom mluví často. Boží možnosti jsou větší, než si v naší bezradnosti a smutku myslíme. Spoléhá na ně ten, kdo se modlí. Lidé hledají církev, která za toto poselství ručí.
. . .
Joachim Wanke je emeritní biskup diecéze Erfurt v Německu. Narodil se 4. května 1941 v dnes polské Vratislavi (Wrocław, v době jeho narození Breslau); otec zemřel, když mu byly tři roky. Rok nato musela matka sama se třemi dětmi opustit spolu s ostatními slezskými Němci svou vlast. Rodina se usadila v durynském Ilmenau, kde Joachim Wanke prožil dětství a mládí. Po maturitě se rozhodl pro kněžství. Po příslušných studiích byl vysvěcen roku 1966; jeho světitelem byl erfurtský biskup Hugo Aufderbeck (také světitel řady českých kněží bez státního souhlasu). V roce 1969 začal Joachim Wanke působit v kněžském semináři a teologickém studiu v Erfurtu, kde se stal postupně doktorem teologie, docentem a řádným profesorem novozákonní exegeze. V říjnu 1980, v 39 letech, byl jmenován pomocným biskupem v Erfurtu a od ledna 1981 sídelním biskupem Biskupského úřadu Erfurt; to byla část biskupství Fulda a Meiningen, která se ocitla po spuštění železné opony za minovými poli a dráty na území východního Německa; z rozhodnutí Svatého stolce měla všechna práva a pravomoci řádné diecéze. V roce 1994 Svatý otec Jan Pavel II. zřídil z tohoto území novou diecézi Erfurt a jmenoval Joachima Wankeho jejím prvním biskupem. V říjnu 2012 Joachim Wanke vzhledemkesvému věku odstoupil z úřadu.