Sedíme, koukáme se na sebe navzájem udiveně – a hojíme si utrpěné rány. Musíme si přiznat, že uvedení show Olivera Frljiće Vaše násilí a naše násilí nás všechny důkladně zaskočilo. My, věřící, kteří milujeme našeho Pána Ježíše Krista živou láskou, jsme byli šokovaní, ŽE VŮBEC NĚKDO MŮŽE našeho milého Pána, který přece nikdy nikomu nic zlého neudělal, TAKTO PONÍŽIT A URÁŽET.
A naši nevěřící spoluobčané s údivem kroutí hlavou nad naší reakcí, nad tím, jací jsme fanatici a blázni; diví se tomu, jak „nemoderně“ myslí a cítí lidé, se kterými se normálně stýkají, se kterými dokonce spolupracují.
Jsme zvyklí o své víře před nevěřícímu nemluvit – a oni pak ani netuší, jak svoji víru žijeme, co pro nás víra znamená, že to je milostný vztah intenzivnější než vztahy v rodině – a ne jenom členství v nějakém, trochu popleteném spolku. Teprve teď se od nás dovídají, co si myslíme, čemu věříme a můžou si hlavu ukroutit, ŽE VŮBEC NĚKDO MŮŽE TAKTO MYSLET, MLUVIT A VĚŘIT. Měli pocit, že o naší víře vědí všechno – a teď zjišťují, že nevěděli. „Ne, to není pravda, tohle nemůžeš takto prožívat – “ řekl jedné mé známé její kolega, vzdělaný a velmi kulturní muž, když se mu snažila vysvětlit, jak moc ji Frljićovy prasárny zranily a ponížily.
Zanedbali jsme křesťanské svědectví – a teď se divíme.
A je nejvyšší čas to napravit, využít této příležitosti a začít se chovat jako – když přijmeme nálepku, kterou dali někteří lidé skutečné živé víře – začít se chovat jako blázni pro Krista.
A ještě jedna věc: je nejvyšší čas, abychom se začali chovat jako církev, abychom dokázali být jednotní a jednat statečně, společně a jednotně. Abychom se skutečně stali církví.
Je to něco podobného v duchovní rovině, jako jsou restituce v té materiální: je čas postavit se na vlastní nohy, neopírat se o nic na této zemi a nést svoji kůži na trh: ekonomicky, společensky i lidsky.