Občas slyšíme v naší církvi znevažující názor na mši svatou: nikdo nepopírá, že eucharistie je důležitá, ale není to to hlavní. Hlavní je společenství, hlavní je, že jsme spolu, když je tam kněz, tak výborně, ale když tam není, nic tak zásadního se neděje; hlavní je, že věříme, hlavní je že hlásáme, hlavní je... Jistě, všechno je hlavní, Pán Ježíš nestanovil žádný žebříček Top 10 – ale eucharistie je zcela nenahraditelná, nezastupitelná. Eucharistie je Ježíš sám – všechno, co říkáme o eucharistii, říkáme o něm samém.
Dnes, na 18. neděli v mezidobí, se letos čte první část velké Pánovy eucharistické řeči ze 6. kapitoly Janova evangelia – a bude se v tom pokračovat po všechny neděle až do konce srpna. V této Pánově řeči je o mši svaté řečeno vše.
Pokusme se dnes slyšet a nepřeslechnout jeho slova že on je chléb Boží. Není tedy rozdíl mezi eucharistií a Ježíšem samotným. On je chléb, který sestupuje z nebe a „dává život světu“. Dává život světu! Svatý Pio z Pietrelciny řekl: „Svět může být spíše bez slunce než beze mše svaté!“ Jeho slova nejsou jen výroky jednoho zbožného kněze; Pán dal tomuto muži dar, aby po padesát let nesl na svém těle jeho krvavé rány – a padesát let mohl hledět na jeho oslavené rány v nebi. Mše svatá byla středem a vrcholem každého jeho dne.
Pokud někdo slouží mši svatou – a neví tak úplně, co dělá, je jako oslíček, který nese poklad ryzího zlata, ale klidně ho shodí, když mu moc těžký...
Slýcháme někdy argumentaci „přes Robinsona Crusoe“. Ta je jistě účinná, takto se dá zpochybnit ledasco: Robinson to neměl, a žil, tak to není třeba! Zrušíme proto či upozadíme vše, co neměl Robinson? Vše, co neměli zakázaní japonští křesťané nebo čeho se vzdali naši bratři protestanti?