V liturgickém kalendáři čteme, že na dnešek, 3. leden, připadá Nejsvětější jméno Ježíš. Na moderního racionálně myslícího křesťana působí takový svátek divně: co máme slavit, jak máme slavit? Na co máme při tom myslet? Ctíme Ježíše, samozřejmě; máme různé svátky, které jsou zasvěceny různým událostem jeho života, ale proč ctít zvláštním svátkem jeho jméno? Co vlastně ctíme, když slavíme Jméno Ježíš? Několik písmen, nějaký zvuk, heslo ve slovníku?
*
Nejdřív minimum etymologie: česká podoba Ježíš (a známe podobně i docela odlišně znějící formy v jiných jazycích) pochází z hebrejského jména Ješua, zkrácené formy jména Jehošua, což znamená Jahve je záchrana či Bůh zachraňuje. Toto jméno vybral pro svého vtěleného Syna sám Otec (srov. Mt 1, 21). Nebylo to jméno časté, ale také ne zcela výjimečné; nesl je Jozue, syn Nunův, který uvedl Židy do zaslíbené země, či velekněz Jošua, který rovněž vedl Izraele, když se vracel do Svaté země, tentokrát z babylonského zajetí. Toto jméno měl i autor biblické knihy, kterou dnes častěji označujeme Kniha Sirachovcova – ale starší Hegerův překlad nesl nadpis Kniha Ježíše Siracha.
*
Když chceme rozjímat o dnešním svátku, začněme tím, že si uvědomíme, že jméno Ježíš je v dnešní české společnosti velice, ale opravdu nesmírně silně frekventované.
Slyšíme je mnohokrát za den – a vyslovují je, často s velikým důrazem, i lidé, kteří nechtějí mít s Pánem Ježíšem nic dohromady.
Nejsvětější jméno Ježíš je nejfrekventovanější české citoslovce: údiv, překvapení, nesouhlas i souhlas, jakákoliv emoce. Druhé přikázání desatera nám přitom zakazuje brát Boží jméno nadarmo.
Tak bychom mohli dnešní den slavit jako den úcty k Ježíšovu jménu, jako „den ne-citoslovce“, připomínku toho, že bychom měli umět lidem okolo nás říct, že nemají brát jméno Boží do úst nejen bez úcty, ale vlastně i beze smyslu – připomenout to ovšem ve vhodnou chvíli, ne ve zlém a toliko lidem, u kterých tušíme, že by to byli ochotni uvědomit si, slyšet a přijmout.
*
V dnešním liturgickém kalendáři je Nejsvětější jméno Ježíš vlastně jen nezávazná památka, záleží tedy na každém knězi, jestli ji bude slavit, nebo ne (a my starší pamatujeme dobu, kdy tento svátek v minulém století z liturgického kalendáře na čas zmizel úplně, vrátil jej tam sv. Jan Pavel II.). Býval to kdysi svátek významný, slavil se nejen povinně, ale měl i přednost před nedělní liturgií: připadal na neděli mezi Obřezáním Páně a Zjevením Páně, a pokud v tomto rozmezí nebyla některý rok neděle, slavil se 2. ledna.
Mimořádná úcta k Ježíšovu jménu existovala v církvi od samého počátku, ale se zvláštním svátkem Jména Ježíš se setkáváme v různých regionech poprvé ve 14. století a pro celou latinskou církev byl závazně zaveden až za papeže Inocence XIII. v roce 1721. Tedy, z hlediska dějin liturgie, relativně nedávno.
*
Jméno Ježíš je také titul barokních kostelů, u nás je dnes titulární slavnost v bývalém jezuitském kostele v Telči a zasvěcení Jména Ježíš nese i kostel v areálu zámku ve středočeských Lánech, kde se ovšem nyní, už od dob T. G. Masaryka, pravidelné bohoslužby nekonají. Takže bychom si dnes mohli vzpomenout v modlitbě i na prezidenta České republiky.
*
Největším propagátorem úcty ke Jménu Ježíš v dějinách církve byl Bernardin Sienský (1380–1444), velký světec a reformátor i obnovitel františkánského řádu, který chápal Ježíšovo jméno jako klíč k víře: „Veliký základ víry je jméno Ježíš a utváří Boží syny. Víra katolického náboženství spočívá totiž v poznání Ježíše Krista jako světla, které je světlem duše, branou k životu, základem věčné spásy." K Bernardinově reformě náležel i svatý Jan Kapistrán (1386–1456), jenž kázal a konal zázraky i v našich zemích a založil tu i několik klášterů; Jméno Ježíš v podobě monogramu IHS napsal svatý Jan Kapistrán na hradby města Brna – a prohlásil, že tyto hradby nikdo nedobude.
*
Jméno člověka je člověk sám (a nejen člověk, vzpomeňme si i na Adama, který na Boží přání dal jména všem zvířatům a ptákům, které Bůh stvořil). Jménem člověka oslovujeme, jen díky jeho jménu o něm vlastně vůbec můžeme mluvit – a přihlásit se k němu. V některých primitivních společnostech, čteme v různých starých cestopisech, lidé nechtěli říci příchozím své jméno, protože jim tím dávali nad sebou moc.
*
Jaký význam mělo jméno ve Starém zákoně, shrnuje ve své úvaze k dnešnímu svátku otec Jaroslav Brož z pražské Katolické teologické fakulty: „S důležitostí jména člověka souvisí v dějinách Izraele také jméno Boží. To nabylo na významu tehdy, když Bůh zjevením svého jména zjevil svou totožnost. V dobách patriarchů byl uctíván pod různými jmény, z nichž nejrozšířenější bylo él šaddaj, tj. Bůh mocný (Gn 17, 1; 28, 3; Job 5, 17). Ten pak Mojžíšovi zjevil své vlastní jméno JHVH (Ex 3, 1–15; 6, 3), což židé později přeložili do řečtiny jako Kyrios, Pán. V této souvislosti je zřejmé, že Bůh zjevuje své jméno proto, aby mohl vstoupit s izraelským lidem do svazku smlouvy, dát se mu poznat a otevřít mu přístup k sobě. Boží jméno je obdařeno mocí a vznešeností, v něm se otevřel pramen naděje a jistota spásy (srov. Žl 54, 3; 72, 19; 124, 8; 148, 13). Znát Hospodinovo jméno znamená setkat se přímo s Bohem a poznávat ho takového, jaký ve skutečnosti je. Z toho důvodu bylo Boží jméno vyslovováno s velikou úctou a prokazovaly se mu pocty jako samému Bohu. Písmo říká, že Bůh si zvolil uprostřed lidu místo, kde bude přebývat jeho jméno – nejdřív ve stanu a později v chrámě (srov. Dt 12, 11; 16, 11; 1 Král 8, 16).“
*
Nesmírně silná je úcta k Ježíšovu jménu v Novém zákoně. Sám Ježíš odkazuje ke svému jménu jako k obrazu sebe samého, když říká, že ti, kdo se budou v modlitbě dovolávat jeho jména, budou vyslyšeni (Mk 16, 17–18; Jan 14, 13–14, 16, 23–24). Svatý Petr, naplněn Duchem Svatým, vyznává před židovskými autoritami, že „pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4, 12).