Dav strhl pomník magistra Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze, bez jakéhokoliv razítka a povolení. (Básník Jaroslav Seifert, který byl jako mladý chlapec svědkem této hysterické události, po mnoha letech vzpomínal, jak se hlava Jan Husa skutálela až k jeho nohám.) Nikdo nebyl za tento barbarský čin potrestán, potichu – a někdy i nahlas – se uznávalo, že odstranění Husova pomníku bylo oprávněné vzhledem ke stovkám nevinných obětí z řad řeholníků a katolických kněží i věřících, kteří byli ve jménu Jana Husa povražděni; ostatně součást pomníku, jehož zbytky pak byly uklizeny za veřejné peníze, tvořily i postavy husitských válečníků, jejichž krutost byla příslovečná nejen u nás, ale i daleko v Evropě; jejich heslo „Nikoho neživte“, tedy „Nikoho nenechávejte na živu“, hovoří za všechno.
Ne, samozřejmě, nic takového se nestalo.
Není to hoax, nýbrž ironie, která má ukázat, kdo je v české kotlině tolerantní – a kdo nikoliv.
Pravda je, že dnes (17. února 2020) má začít archeologický průzkum předcházející pracím na obnově mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. A to se všemi potřebnými povoleními a razítky.
Spisovatel a publicista Ondřej Neff v Českém rozhlase řekl, že zápas o obnovu mariánského sloupu sleduje jako napínavý sportovní mač. Pro mnoho věřících katolíků to není ani tak zajímavé jako sportovní mač – a někteří se dokonce přidávají na stranu barbarů, kteří demolování barokních památek pokládají za gesto tolerance a smíření...
Pro mě je obnova sloupu srdeční – a více než srdeční – záležitost. Roky jsem, s úctou a zpovzdáli, sledoval práci sochaře Petra Váni, který krok za krokem, kámen po kameni, připravoval repliku strženého sloupu. Zadarmo a ve stálé modlitbě.
Obnova mariánského sloupu je zázrak – nic méně než zázrak.
Když polští katolíci konečně po velké úřední bitvě získali povolení pro stavbu kostela na sídlišti Nowa Huta (kde podle vůle vlády „lidového“ Polska původně žádný kostel stát neměl), snažili se vládnoucí polští komunisté celé stavbě přece jen zabránit a v noci na staveniště nastupovaly jejich demoliční čety, které obětavě bouraly, co se přes den postavilo. Nezbývalo, než každou noc staveniště hlídat.
Nemám iluze o míře tolerance a respektu ani u nás, v řadách „sirotků“ po božích bojovnících. Myslím, že bude třeba znovubudovaný a znovuvybudovaný sloup chránit, protože opět by mohl kdosi, dnes Bohu žel především představitelé některých církví plus několik umělců, chtít „vyvolat husitské instinkty lidu“ (jak tomu říkal komunistický ministr informací, 1945–1953, a kultury, 1953–1954, Václav Kopecký) a znova by mohla být krásná umělecká práce zničena.
Ale nestřeží-li stavbu Hospodin, marně se namáhají strážci a stavitelé.
Obnova mariánského sloupu chce modlitbu, a to mnoho modliteb – a právě teď více než předtím.