Dnes, 17. března 2020, uplyne rovných čtyři sta let, co v olomoucké věznici skonal Jan Sarkander.
To vězení se nachází doslova pár metrů od teologické fakulty, až na to, že nad ním vyrostla barokní kaple. V té úžině mezi fakultou a kaplí pravidelně procházejí budoucí kněží a jejich učitelé: jistě občas poprosí svatého Jana o přímluvu za společné dílo.
Toto výročí nejspíš unikne zájmu veřejnosti. V kapli bývá jubilejní bohoslužba, ale letos ji překazil mor. A národ dává najevo, že Sarkander je vnitřní záležitost církve. Svědčí o tom i nenápadná příhoda: román o Janu Sarkandrovi – a opravdový román, ne jenom literárně přibarvený životopis – od Jana Žáčka, nazvaný biblicky A oddělil světlo od tmy, jsem našel v antikvariátě v polici s nápisem Náboženství, i když plným právem patří do oddílu Česká próza, písmeno Ž. Ten antikvariát je od Sarkandrovy kaple na dohled.
A ten letopočet je nám povědomý: ano, Sarkander byl umučen v době mezi vypuknutím stavovského povstání (květen 1618) a jeho porážkou na Bílé hoře (listopad 1620). Tehdy vládla v českých zemích nekatolická šlechta a on se stal jednou z obětí tohoto režimu.
Jeho stíhání barvitě líčí odborná i krásná literatura. Dobově příznačný je mimo jiné tento moment: Když Sarkandra na útěku ukryla v Tovačově hraběnka Salmová, pronásledovatelé jí ztropili pod okny takový rámus, že raději kněze požádala, aby zámek opustil. Ano, byla to doba, kdy i svobodný šlechtic se bál poskytnout azyl ve svém sídle.
Sarkandra osobně vyšetřovali nejen řadoví funkcionáři, ale i nejvyšší představitelé vlády nekatolických stavů: moravský zemský hejtman Ladislav Velen ze Žerotína, nejvyšší moravský sudí Václav Bítovský z Bítova a člen moravského direktoria Beneš Pražma z Bílkova. Když tuto hierarchii doplníme, chyběl tam už jenom zimní král a ta jeho anglická krasavice: ano, Alžběta Stuartovna, která poručila vybílit svatovítskou katedrálu a shodit kříž z Karlova mostu.
Ostatně Friedrich Falcký se v Olomouci objevil právě v době Sarkandrových výslechů (16. února) a existuje domněnka, že slavný soud dělal všechno pro to, aby mu ho předvedli jako důkaz protistátní činnosti katolíků: hleďte, Veličenstvo, tady máme jednoho římského popa, který strojil úklady vlasti naší milé!
Jenomže on se jim bohužel nepřiznal.
Chtěli slyšet, že za peníze svého pána Lobkovice najal v Polsku armádu tzv. lisovčíků. Ti pak skutečně vpadli do země a vyplenili řadu moravských měst a vesnic. Historikové ovšem dobře vědí, že lisovčíky objednal císařský generál hrabě Michal Althan.
Sarkander se nepřiznal. Po posledním výslechu 18. února vyšetřování přestalo a soud v jeho kauze nevynesl žádný rozsudek. Nikdy se nenašly dokumenty, které by Sarkandrův podíl na vpádu lisovčíků dokázaly. Platí-li presumpce neviny, pak je spravedlivé pokládat ho v této věci za nevinného.
Případ byl de facto uzavřen, Sarkander měl mnohočetná zranění bez naděje na uzdravení, ale musel zůstat ve vězení. Mohli ho navštěvovat přátelé, ale do domácího ošetřování, přesněji řečeno na svobodu nesměl. Když za měsíc zemřel, úřady nedovolily veřejný pohřeb.
Ta ulička od kaple dolů k náměstí se od roku 1841 jmenovala Sarkandergasse a jako Sarkandrova vydržela kupodivu až do roku 1961; dnes je to Mahlerova. Počátkem 90. let vypadala jako před demolicí – inu, čtyřicet let socialismu (ne)udělalo své. Ale najednou se zázračně uzdravila a opravila, protože v květnu 1995 zavítal do Olomouce papež.
Šli jsme tenkrát bahnitým polem k neředínskému letišti a v dešti poslouchali Jana Pavla, jak říká: prosím o odpuštění křivd, které způsobili katolíci nekatolíkům, a zároveň odpouštím křivdy, které vytrpěli katolíci. Toho dne prohlásil za svaté Jana Sarkandra a Zdislavu z Lemberka.
Sarkandrovo svatořečení byla zřetelná výzva k spřátelení různých křesťanských konfesí. Snad jsme ji aspoň někteří poslechli: když je teď kolem tolik bezbožnosti, nesmíme dál vést dávné spory. Měli bychom držet pohromadě.
To nám nebrání studovat a hodnotit historická fakta. Ale současnost je důležitější. Nechtějme satisfakci, ale smíření. Nemusíme uznávat cizí názory, ale musíme projevit aspoň elementární lidský soucit.
Tak bychom mohli uzavřít kauzu Sarkander při jejím kulatém výročí.