1.
Svatý Tomáš Akvinský definuje ctnost jako „návyk na dobro“; tak snad mám teď v čase koronavirové krize alespoň jednu ctnost: navykl jsem si každé ráno v 7 hodin naladit televizi Noe a zúčastnit se mše svaté, kterou slouží papež František v kapli Svatého Ducha v Domě svaté Marty ve Vatikánu (kdo nemá televizi, může na internetu: https://www.tvnoe.cz/live). Pokud někdy nemůžu, protože můj zaměstnavatel, kterého mám na půl úvazku, obnovil svoji normální činnost a utíkám ráno do práce, aspoň si poslechnu intenci, kterou papež vyhlašuje, ještě než začne sloužit. Jeho intence zahrnují široké spektrum potřeb a osudů v dnešní době, nejen nemocné, lékaře a politiky: tak jednou se Petrův nástupce modlil za lékárníky, jednou za pracovníky pohřebních ústavů, včera ve středu za muže a ženy činné ve sdělovacích prostředcích, v úterý za ty, kdo zemřeli v důsledku pandemie (z nichž mnozí ani nemají důstojný hrob, jak papež připomněl), v pondělí za rodiny…
Fascinuje mě prostota a jednoduchost papežovy liturgie, sloužené s nejbližšími spolupracovníky, fascinuje mě dlouhá (?), skoro desetiminutová adorace Nejsvětějšího ne po mši, ale uvnitř mše svaté, ještě před požehnáním a závěrečným propuštěním lidu; už jsem o tom ve Skleněném kostele psal.
Co mne však fascinuje nejvíc a stále víc, jsou papežova kázání, ovšem, i o nich už jsem psal. Ale chtěl bych dodat, že v delším sledu těchto promluv je jasné, že při nich skrze slova a mysl svého člověka na zemi hovoří Pán Ježíš Kristus a Duch Svatý sám. VENI SANCTE SPIRITUS, REPLE TUORUM CORDA FIDELIUM: „Přijď Duchu Svatý a naplň srdce svých věrných“ – hlásá latinský na nápis na stropě kaple. Duch přichází.

2.
Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová (1774–1824) ve svých vizích, které jí dával Pán, viděla jednou obraz chrámu svatého Petra v Římě, na jehož bourání, na jehož demolici pracovalo mnoho lidí. „Byla jsem však velmi překvapena,“ říká světice, „když jsem viděla, že mezi nimi bylo i hodně kněží“ – to viděla na přelomu 18. a 19. století; Petrův úřad je však cílem útoků i mimořádné Boží pomoci stále a vždy znova; prožívá údobí těžší i slavnější, než Pán přijde a převezme z rukou svého náměstka sám správu svých věcí.
Tak jako v době Anny Kateřiny Emmerichové i dnes a právě dnes se nemálo zbožných křesťanů, a to i kněží zabývá destrukcí autority papeže; některým z nich přitom plane v oku oheň, který mi připomíná svědky Jehovovy. Nemám nejmenší chuť s nimi polemizovat, nemělo by to smysl; někteří se ze svého rauše časem proberou (ano, rauše, jaké je to opojení bránit svatou církev před samotným papežem!), ale jiní se Bohu žel nechají svým inspirátorem zavést dál do bažin.

3.
Chtěl bych se zamyslet nad těmi katolíky, kteří nemají v plánu přejít k lefébvristům, neříkají „Benedikt XV. (případně Pius XII. nebo kdo) – poslední řádně zvolený papež“, pokud jsou kněžími, bez problémů říkají „v jednotě s naším papežem Františkem“ – ale nemají k němu důvěru, berou ho někdy jako svého druhu nutné zlo, jednou ten člověk je papež, no tak dobře, co se dá dělat… Když něco rozhodne, například když povýší svátek Maří Magdaleny na slavnost, tak to respektují a 22. července recitují při mši svaté Gloria, ale ani je nenapadne, aby vyhledávali papežovy myšlenky, aby studovali jeho dokumenty, aby sledovali kázání.
Je mi z toho smutno.
Jsou to lidé, kteří připravují sami sebe o mnoho darů, jimiž nás chce zahrnovat Duch Svatý, jsou to lidé, kteří se nechali otrávit traviči studní, případně sami se stali traviči studní.
Za těch sedm let, co je v úřadě, mě Svatý otec František mnohokrát překvapil – nejen radostně, to samozřejmě velkou většinou, ale i nepříjemně.
A tak je to v pořádku: kdyby mě papež nepřekvapoval, byla by jeho služba pro mě zbytečná. Sám bych byl papež. Sám bych si stačil. A je jasné, v jakém marasmu bych skončil.
Pán Ježíš také pohoršoval. Nejen obyčejné Židy své doby, ale právě ty nejzbožnější a nejvzdělanější. Také své vlastní učedníky. I apoštoly. Pohoršení, odsouzení a nepřijetí je stejně přirozená reakce na nové duchovní podněty od Boha, jako nadšení, přijetí a souhlas. Jseme současně dobří i zlí.
Nejhorší je však mávnutí rukou, nezájem, klid, lhostejnost, nuda.
Samozřejmě i papež se může mýlit, to je snad každému katolíkovi jasné, ale tam, kde mám pocit, že se Svatý otec teď doopravdy mýlí, jsem obzvláště opatrný a pozorný a modlím se a čekám. Rozhodně si nedělám příliš brzy názor; možná je právě tady pro mě uchystáno něco velkého a nového od Toho, který všechno činí nové...
Petrův nástupce není obyčejný kněz ani obyčejný biskup, natož publicista; je to ten, komu Pán Ježíš svěřil klíče svého království (Mat 16, 19).
Věříš tomu?