Hledí na probodeného. A mají přitom nejrůznější pocity, ze kterých by vznikla dlouhá škála barev a odstínů v několika řadách: hrůza – soucit – sympatie – obdiv – úcta – vděk – výčitky svědomí – lítost – úleva z odpuštění – láska. A na opačnou stranu úlek – údiv – úškleb – pohrdání – pohoršení – pobouření – vztek – agrese – hagiofobie. A někde mezi tím sebeuspokojení (jen klid, já tam nevisím) – nevědomost – nechápavost – ignorance – necitelnost – nevšímavost – lhostejnost – zapomnění...
Sidebar
RSS
Téma
Janovy pašije (5)
Na co to mysleli velekněží pod křížem? Na jaký pseudoproblém to přišli těsně po svém politickém úspěchu a těsně před svým největším svátkem? A na jaké maličkosti, zbytečnosti, někdy myslíme my, když nastává něco jako „den příprav“? Kdyby se tak dalo digitálně zaznamenat, na co myslíme večer před nedělí, minutu přede mší a skoro celý život před jeho cílem.
Rád bych se podělil o osobní vzpomínky na kardinála Miloslava Vlka...
Pan kardinál s ním velice trpělivě diskutoval, dokonce i po skončení vycházky; myslím, že se pak rozešli v dobrém...
Janovy pašije (4)
Potom Pilát vzal Ježíše a dal (ho) zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vsadili mu ji na hlavu, oblékli ho do rudého pláště, předstupovali před něj a provolávali: „Buď zdráv, židovský králi!“ a bili ho. Bolestný růženec: Ježíš, který byl pro nás bičován, trním korunován... To první je likvidace fyzická, to druhé i duchovní: posměch, výsměch bezbrannému. To první odmítáme celkem bez výhrad, to druhé často pro vlastní potěšení provádíme...
Janovy pašije (3)
Od Kaifáše vedli Ježíše do vládní budovy. Bylo časně ráno. Ano, kousek předtím se píše, že zakokrhal kohout. Který zvuk, přírodní či technický, ohlašuje ráno nám? A která znamení – myslím čistě přirozené jevy z tohoto světa – vnímáme jako signál, že nastal další den v dějinách spásy? Další fáze v osobním duchovním životě? Sami do vládní budovy nevstoupili, aby se neposkvrnili, ale aby mohli jíst velikonočního beránka. Samozřejmě: hlavně že zase splnili předpis. Že přitom organizují likvidaci nevinného, na to mysleli mnohem méně nebo vůbec. To pro ně nebyl problém Zákona a možná ani svědomí. Podobně jako jejich kolegové v galilejských synagogách: místo co by žasli, že Ježíš uzdravil nemocné, zásadně jim vadilo, že to dělal v sobotu. Pozor na ten minulý čas a lokaci na Blízký východ: co když býváme taky takoví? V Ježíšově případě to byla životu nebezpečná byrokracie. Ale i fyzicky neškodný formalismus, který vytlouká ducha literou, Ježíšovi v jistém smyslu ubližuje: dodnes účinně odpuzuje od církve.