Můj milý deníčku, o tom, co teď dělám & prožívám, dnes nebudu psát nic – stačí už, co jsem ti řekl ústně (a i to bylo až moc...).

Ale abys neřekl, tak aspoň pár střípků z několika dříve či dávno uplynulých dní.

Téma první se jmenuje „Výlet na kopci“. Jsou dvě hodiny, já vstávám. Venku je zima jak v únoru, ještě že nesněží, a já jdu na Kraví horu. Prý teď mají padat hvězdy. Tedy, ne, že bych byl pověrčivý a něco si přál, když je vidím padat, ale aspoň jednou v životě bych chtěl vidět, jak padá hvězda...! „Spadla hvězda z nebes výše...“ A tak vylezu na kopec, „the Fool on the Hill“ – a čumím – nikde nic, nebe je šedé jak tweed a, jak říkám, div že nesněží... Nikde nikdo, jen jeden brýlatý, plešatý a docela tlustý muž se tady brouzdá nocí: v první chvíli mám pocit, že tu někdo nosí po Kraví hoře zrcadlo, ale ne; romantičtí jsme už dnes asi jen my, tlustí a brýlatí... Čumím – a nic. Zvrátím hlavu k nebi jak hollywoodská herečka (nějaká ze 30. let) – a nic. Tak se seberu a jdu domů.

Téma druhé: „Jaké je správné adjektivum?“ Jsem takhle jednou u zpovědi, můj deníčku; o politice a o veřejném dění se s mým zpovědníkem nikdy nebavíme, ale teď mi říká: „Odevzdej svůj život za tu hnisnou Evropu!“ „Za jakou Evropu?“ nerozumím příliš. „Hnis, tak hnisnou...,“ říká kněz (nenarodil se a nevystudoval v Evropě, mluví však už docela dobře česky). Přemýšlím: to mě nikdy nenapadlo – jak je vlastně adjektivum od „hnis“? „Hnisavou“? „Zhnisanou“? „Hnisající“? (Summa summarum: všechno nic příjemného!) Pak říkám: „Prohnilou, za tu prohnilou Evropu, otče.“

Téma třetí: „Citát biskupa Herbsta.“ Vyznávám hříchy (nebudu pochopitelně ani tobě, můj deníčku, říkat, jaké) a dodávám, že když jsem se na zpověď připravoval, ptal jsem se: – „Pane Ježíši, co ti mám ještě říct?“ A zdálo se mi, jako bych se měl zeptat jinak, tak jsem se zeptal: – „Čím tě trápím? Čím tě zraňuji, Pane?“ A jako bych slyšel Jeho odpověď: „Lhostejností.“ A říkám, jak na mě (už před lety) zapůsobila slova pražského pomocného biskupa Herbsta v jednom mediálním rozhovoru, kde řekl: „Jestliže Ho miluji – tak na něj myslím od rána do večera!“

Téma čtvrté: „Modlitba přímluvná.“ Stěžuje si mi jeden kněz (docela jiný, už jsme úplně jinde, tento kněz se narodil na Hané): „Ono se to s tou aktivitou laiků přehnalo, nakonec mě moji farníci k ničemu nepotřebují, všechno si dělají sami, ode mě chtějí ještě tak, abych jim sloužil mše...“ Sděluji (zase jindy...) tento citát jedné řádové sestře – a ona odpovídá: „Ať se modlí, ať se věnuje přímluvné modlitbě a bude zažívat, že je tak užitečný, jako nikdo na světě...“ Tak to předávám dál, kdyby si to v tobě někdo, můj deníčku, přečetl a k něčemu mu to bylo!