Ano, Česká republika je můj stát. Jsem možná ještě příliš mladý a optimistický, ale i přes mnohé problémy a neutěšený vývoj naší veřejné sféry se tu cítím dobře a rozhodně bych svou zemi nechtěl zapírat. Dokonce musím přiznat, že se identifikuji částečně i s jeho praxí a systémem, jelikož v něm žiji a musím se mu neustále přizpůsobovat. Částečně jsem si na něj tedy zvykl. Neznamená to, že nemám výhrady, ale bohužel jsem s ním natolik srostlý, že mi systém provizí a fungování společnosti často na bázi osobních kontaktů nezpůsobuje zásadnější trauma. V každé zemi systém funguje trochu jinak. Sice v USA by se daleko více hodnotily schopnosti než kontakty, ale je tam mnoho jiných věcí, které by mi vadily. Částečně může člověk cestu realizace hledat v soukromé sféře, nejlépe u zahraničních společností. Takto bych našel na každém systému nějakou kritiku.

* * *

Jestli se cítím plně svobodný? Je to dost sugestivní otázka. Na první zamyšlení ano. Pokud ovšem vezmu v úvahu hledisko „z pohledu křesťana“, nejsem si tím už tolik jist. Co se týče zákonodárství, jsme jistě plně svobodnou zemí. Ale pokud jde o moje chování ve společnosti a přístup k okolí, rozhodně se tak necítím. I když nemám potřebu nikde rozhlašovat, že jsem věřící, a je to podle mne nejlepší životní cesta, nejsem ani schopen ve svobodě o tom s druhými mluvit. Podvědomě se bojím, co si o tom budou myslet. Když už mluvím o svých problémech nebo rozebírám problémy druhých, snažím se aplikovat slova Písma do osobní zkušenosti či všeobecnějšího rámce. Slovu Bůh se vyhýbám a o církvi radši nemluvím vůbec. Za prvé tuším, že by to ostatní odradilo, a za druhé se bojím, co by si o mně mysleli...

* * *

Křesťanské názory v politice jsou zastoupeny minimálně. Vnímám několik věřících politiků napříč stranami, kteří se tím netají. Jejich jednání je však často velmi sporné. Podobně tomu bylo i u lidové strany. Je jasné, že nejmenší „možná“ znovu parlamentní strana nemůže mnoho změnit, ale její přítomnost by v tomto ohledu snad ke zlepšení přispěla. Nesměla by se ovšem za církev, víru a často i za sebe samu stydět a hlavně by víru měla žít. V tomto ohledu jsem zatím optimista a doufám, že se po krizi tato strana mění. Ohledně přístupu médií jsem však asi nejvíce rozladěn. Pokaždé, když se náhodou ve sdělovacích prostředcích objeví zprávy ohledně církve, papeže či podobně, nezapomenou média zdůraznit celospolečenské protesty proti konservatismu a netoleranci katolické církve. Kromě rozhovorů na ČT 24, i ty jsou vedeny výrazně sugestivně, se dozvídáme zcela jednostrannou a vůči církvi výrazně kritickou stranu věci. V mizivé míře se dozvídáme objektivní zprávy o průběhu církevních akcí či to, co církevní představitelé chtěli sdělit.


* * *

Pocházím z ateistického rodinného prostředí. Ve svém okolí si však nemohu stěžovat na nějaké nepřijetí, celkovou atmosféru v zemi zato vnímám jako vůči křesťanství v podstatě nepřátelskou. Tolerance existuje vůči víře jako ryze osobní záležitosti. Pokud ale katolická církev a její činitelé zasahují do veřejného života, jsou vnímáni negativně. Takový je bohužel přístup i velmi vzdělaných a chytrých lidí v mém okolí.

 

Mně se však tato otázka posuzuje velice těžko. Nemám dost zkušeností. Při rozhovorech s lidmi na toto téma jsem se setkal s tak rozporuplnými reakcemi, že nedokážu plně identifikovat většinový názor. První reakce jsou skutečně povětšinou kritické, avšak při delším rozhovoru jsou lidé často velmi přístupní. Myslím, že jde o náš přístup a trpělivost. Nebrat první reakce úplně vážně.


* * *

Rozhodně nemám tendenci stahovat se z veřejného života, spíše naopak, situace mne motivuje k zapojení do veřejného života.


* * *

Evropskou unii v tomto kontextu vnímám spíše jako pozitivní faktor ovlivňující naši situaci. Už jen z důvodu možnosti srovnání a vytržení z našich často malicherných problémů.

 




Autor, 25 let, je svobodný, žije v Brně, kde také studuje doktorské studium a pracuje na vysoké škole (obor regionální rozvoj).