Pán Ježíš konal své zázraky zadarmo, za pomoc lidem nic neúčtoval ani neinkasoval (a ke stejnému vyzval i nás, „zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“, Mat 10, 8) – ale přece jen tak úplně „zadarmo“ jeho uzdravování nebylo.

Náš Pán od nás chce jako podmínku své pomoci víru.

Víra je veliké téma, v Bibli probírané na mnoha a mnoha místech. V Novém zákoně je to téma všude, ale především v listech svatého apoštola Pavla a v Janově evangeliu. Když řekneme víra, měli bychom začít mluvit o víře Abrahamově, protože právě on je otcem všech věřících (srov. Gal 3, 7). Ale zaměřme svůj pohled dnes jen na gesta víry, která Pán vyžaduje od těch, kterým chce pomoci, a připomeňme si je.

Především si všimněme toho, jak důsledně Pán toto gesto, tento skutek víry vyžaduje. Ale současně i toho, jak velice pestrá je jeho forma. Jako by nám evangelium chtělo zdůraznit pokoru, se kterou Pán naši víru přijímá, tento náš dar pro něj je přijímán v jakékoli podobě a jakékoli formě, tak velmi mu na něm záleží.

Ale dát mu ho musíme. Od víry neexistuje dispenz.

Na prvním místě je zde svatba v Káně Galilejské (Jan 2, 1–11). Služebníci – jenom na důvěru v Pánovo slovo a ve slovo jeho matky, když přitom žádný „rozumný“ důvod k tomu, proč je poslechnout, nebyl – museli nejdřív nanosit přes dva hektolitry (!) vody, nežli ji Pán proměnil ve víno. Kdo z nás by to dokázal? Vžijme se do situace! Chybí víno, hrozí veliká ostuda; třicetiletý muž, který ještě ani v nejmenším nemá pověst divotvůrce, prý může pomoci – ale proč by měl pomoci právě tento člověk, vždyť není ani vinař, ani bohatý? A místo, aby se staral o víno, říká, aby nanosili do šesti nádob vodu... Ale nosili! Ukázali nám skutek opravdu mimořádné víry, příkladné důvěry v Pána. A také víno (a tento detail z evangelia mám mimořádně rád!) pak bylo velice kvalitní – ne něco jako: můžete být rádi, že jsem vám zaopatřil aspoň nějaké víno (a to oni by ve své situaci zajisté rádi byli!), ale když dar ode mne, říká Pán, tak dar dobrý, krásný, velký, dokonalý.

Jindy Pán „plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: Jdi a umyj se v rybníce Siloe“ (Jan 9, 6–7). To nebylo snadné! Pro slepce jít přes celý Jeruzalém. Šli bychom my? Anebo bychom si spíše řekli: „Ale to je beztak nějaká blbost – a kdoví, jak to s tím Ježíšem vlastně je...“ Domnívám se, že když se slepec – třeba ještě z počátku s pochybnostmi – přece jen vydal na cestu, jeho víra každým krokem, než došel k rybníku, rostla, až byla úplná; proto jej Pán Ježíš na tuto cestu poslal; On nás zná a ví, kolik potřebujeme udělat kroků v temnotě, než nám může dát světlo.

Gestem víry také bylo, když lidé odkryli střechu a spustili nemocného před Pána seshora, protože se nemohli jinak pro dav lidí dostat do Pánovy blízkosti (Mk 2, 5). Odkrývejme střechy, probourávejme se stropem a budeme vyslyšeni.

A nenechávejme se odradit – zde je nám za příklad kananejská žena, která Pána Ježíše prosí, aby pomohl její dceři (Mat 15, 21–28). A On jí nejprve dlouho neodpovídá, nechává ji křičet, volat k němu – tváří se, jako by byl hluchý (kdo z nás nezná něco podobného ze svého duchovního života – ale kolikrát jsme my na tuto zkoušku odpověděli tím, co Pán chtěl slyšet: projevem neochvějné víry?). A nejen to: potom jí Pán Ježíš pomoc přímo a výslovně odmítá: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ No dobře, nechceš mi pomoct, tak nechtěj, třeba ani nemůžeš, kdoví, jestli je pravda, co se o tvých zázracích mezi lidmi říká – půjdu za někým jiným, půjdu za léčiteli, řekl by leckdo z nás... Ne ovšem kananejská žena, kterou nám svatopisec staví před oči. A její zkouška stále ještě není u konce! Náš Pán ji zkouší dokonce i tím, že ji vlastně uráží, když ji přirovnává ke zvířeti: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Žena se ale pevně drží své víry, že Pán její dceři může pomoci a ona že jeho pomoc dosáhne; projevuje to, čemu se ve starším církevním jazyce tak hezky říkalo „svatá drzost“. Podívejme se na ni pozorně! Klaní se Pánu (projev úcty!), ale současně mu oponuje a polemizuje s ním: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů.“ A teprve potom následuje pomoc, vyslyšení a pochvala. A vyslyšení (jen se podívejme do evangelia!) je výslovně uvedeno jako odměna, jako důsledek její víry. Já myslím, že se po celý tento „svatý zápas“ s Pánem ta její víra zvětšovala a rostla, takže Jeho odmítání byl vlastně dar a Boží pedagogika.

Protože Pán čte v našem srdci a ví, kdy jsou naše slova upřímná a kdy je to jen pouhý zvuk, stačí mu tam, kde ví, že je víra, když se jenom zeptá – a když slyší naši hlasitou odpověď. Jako od dvou slepců, kteří chtěli být uzdraveni, jichž se zeptal: „Věříte, že mám takovou moc?“ (Mat 9, 28) anebo od Marty před vzkříšením Lazara, jíž položil otázku: „Já jsem vzkříšení a život, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky. Věříš tomu?“ (Jan 11, 25).

Stačilo, že královský úředník Pánu uvěřil, že jeho syn už je zdráv, ačkoli to neviděl (Jan 4, 50).

A někde, jako v případě římského setníka (Luk 7, 1–10) anebo v případě ženy stižené krvotokem (Luk 8, 46), skutek víry ze strany prosebníka předchází možnou Pánovu otázku anebo zkoušku, takže pak následuje už jenom vyslyšení a Pánova pochvala.

Pán ovšem nemá rád v našich ústech kondicionál. „Zmůžeš-li něco, pomož nám,“ říká mu otec posedlého chlapce. „Zmůžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří!“ zlobí se Pán a chlapcův otec to pochopí a ihned vykřikne „Věřím, pomoz mé malé víře!“ (to jsou slova, která bychom si mnozí mohli dát jako heslo do erbu své víry...) – a Pánu to stačí! A chlapce uzdravuje... (9, 22– 24). Ježíš je skutečně spokojen s jakýmkoli projevem naší víry a na žádné její formě netrvá.

Na to je třeba myslet. Pán Ježíš jedná stále stejně, dnes jako v 1. století v Palestině.

Kolikrát v evangeliích slyšíme: „Víra tvá tě uzdravila!“ A v Nazaretu Pán nemohl vykonat mnoho zázraků, protože tam byla malá víra (jako dnes u nás).

Příklady, které nám uvádějí evangelia, končí vlastně vždycky happyendem, všechny případy referují o lidech, kteří svou víru před Pánem projevili: nosili vodu, šli poslepu přes celý Jeruzalém, nenechali se odbýt... Ale co kdyby si slepec definitivně řekl, že ne, že je to nesmysl, blátíčko z prachu a slin? Co kdyby si služebníci na svatbě řekli: Nejsme tady nikomu pro legraci a žádnou vodu nosit nebudeme? Kolik zázraků se v naší době nestalo pro naši malou anebo doslova ŽÁDNOU víru v Pána!

Vždyť nevěřit tam, kde jsme se už s Pánem setkali, je smrtelný hřích; je to tak (srov. Jan 3, 18; Mk 16,16), i když v dnešní církvi je častá právě opačná katecheze – taková, která víru představuje bezmála jako anomálii.