Tak takhle nějak to bylo... Tedy aspoň něco, aspoň taková malá mozaika.

Cestou jsme se zastavili v Luhačovicích. Pršelo. Napil jsem se z Pramene svatého Josefa, chutnal mi. Kamarád mi říkal, že to není zrovna voda k napití, jako na žízeň – ale byla. Napil jsem se hodně a bylo mi dobře.

Můj milý deníčku! Byl jsem na křtinách, kam mě pozvali moji přátelé. Na Valašsku, ve Vlachovicích. Po večeři jsme se pomodlili růženec. Ráno, po snídani (která se rovnala menší svatební hostině) a za příslušných nezbytných samozřejmých a povinných zmatků, jsme došli postupně do kostela.
U kostela měli stát zastavení nikoli křížové cesty, nýbrž naučné stezky. Jenže to bylo v tomto případě skoro totéž: na desce byly kromě textu obrázky kostela, a to zvenčí (což bylo zbytečné, jelikož každý viděl totéž hned naproti přímo v reálu) i zevnitř (to asi pro případ, že by byl kostel zavřený), také obrázek místního kněze, kterého umučili nacisti; a jiného, který sloužil ve Vlachovicích desítky let za doby komunismu. Prostě: svatý mučedník a svatý vyznavač.
Křest sám se konal při mši svaté, kterou sloužili dva koncelebranti, a bylo to až k dojetí krásné. Těžko se mi o tom píše, jak je to příliš osobní. Pohostinnost hostitelů byla úžasná: kulturní dům, další hostina, tentokrát už skutečně svatební.
„No jistě, jistě, stavte se u nás,“ říkal mi při hostině postulant od pražských křížovníků s červenou hvězdou, který byl u křtu jako kmotr. Asi rok, při jednom ze svých pražských zaměstnání, jsem z oken státní knihovny v Klementinu koukal na decentně secesní budovu křížovnického kláštera, kterou navrhl před první světovou válkou architekt Sakař a v té době sloužila Ministerstvu vnitra (a za některými okny se rýsovaly police se spisy); vždycky jsem si přál někdy si ten dům prohlédnout zevnitř. „Ale víš co,“ říkám teď při korektuře svému textovému korektoru, jak ho tak mám v počítači, „vrať se zpátky do školy, jo? To, že mi červenou vlnovkou podtrhuješ slovo Sakař, je v pořádku. Ale že jsi v životě neslyšel slovo postulant, a dokonce ani křížovník – to je ostuda!“
Elegantní Zlín. Jenom z auta, nevysedáme. Baťovské dvojdomky u silnice už nejsou jednotně červené a cihlové, ale všelijak různorodě jako červené a cihlové, jak si je tak lidé opravují, a začasté vypadá každá půle dvojdomku jinak, což působí divně, ale cihlovost a červenost těch kostkovitých staveb je zachována. Nic není na světě marnějšího, říkám si v duchu, než památková péče...
A Brno. Ještě jsem stihl účast na večerní bohoslužbě našeho společenství.