Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová... O ruské politice řízené duem Putin – Medveděv se v Moskvě ironicky hovoří jako o „tandemokracii“: ale i Evropská unie je stále zřetelnější tandem. O jejích strukturách se nemluvívá jako o demokracii: demokracie žije na úrovni jednotlivých států, ale demokratičnost centrálních bruselských struktur je v lecčems poněkud divná.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová... – ano, tak se to uvádívá, v tomto pořadí: zcela nespolečensky na prvním místě muž a úplně nelogicky na prvním místě představitel té menší a slabší z obou zemí... Ovšem i více než šedesát let po válce je v Evropě stále ještě tabu nahlas říci to, co je stále zřetelnější a zřejmější, že totiž ekonomický prim na starém – a čím dál starším – kontinentě hraje Německo. Německo desítky let financovalo evropské sjednocování, přispívalo například rozhodujícím podílem na zemědělské dotace, ze kterých těžili především francouzští zemědělci, vyhrožující, že jinak budou volit komunisty... O to však teď nejde, vraťme se do dnešního Bruselu.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová tedy – se rozhodli (a můžeme jenom tušit, za jak velikých neshod viditelných jen v zákulisí), že se změní Lisabonská smlouva, základní dokument Evropské unie; škoda, že sázkové kanceláře nepřijímaly sázky na to, za jak dlouho po přijetí bude ležet na stole vážný a seriosní návrh na změnu tohoto dokumentu – mohly by nyní shrábnout velmi tučné zisky. Vždyť kdo, který vědec či věštec (a ono je to v Evropě už pomalu stejné povolání) by sázel své peníze, že to bude do pěti let po podpisu a jen dva roky plus pár dní po vstupu smlouvy v platnost?
Jde o to, že budeme všichni platit, ať používáme euro nebo nikoliv, za nepořádek vzniklý v eurozóně.
Jenže – Lisabonská smlouva se měnit nebude. Británie ústy svého premiéra Davida Camerona vyslovila proti takovému kroku veto. V britských médiích najdeme slova o tom, že veto bylo vždy bráno podobně jako existence britských jaderných zbraní – jako možnost odstrašení, která však nebude nikdy použita. A nyní David Cameron tuto bombu použil.
Patří k vlastnostem Evropské unie, že to ve skutečnosti nic moc neznamená. Politická vůle mocenské třídy v Evropě a její nástroje pro její uskutečnění se – alespoň v rovině politické, ne už, pravda, ekonomické anebo lidské a sociální – s naprostou pružností a flexibilitou přenesou přes vše. Dokladem je i sama Lisabonská smlouva. Vzpomeňme si, jak vznikla. Poté, co referenda v Nizozemsku a ve Francii odmítla roku 2005 takzvanou evropskou ústavu (Smlouvu o Ústavě pro Evropu), vznikl nový, jen kosmeticky odlišný text, o kterém se však už ani ve Francii, ani v Nizozemsku ve všelidovém referendu nehlasovalo a byla přijata jenom parlamenty. A když i Lisabonská smlouva byla odmítnuta referendem, a to v Irsku, nepozbyla tím definitivně platnost, jak by odpovídalo předem přijatým pravidlům, nýbrž se jenom vyvinul větší tlak na Iry a Irsko si referendum zopakovalo, už s požadovaným výsledkem. Tak tento dokument nyní duo Sarkozy – Merkelová zpochybňuje.
Mocenský stroj Evropské unie se stále více zrychluje. Už na stejném zasedání, na kterém kvůli britskému vetu neprošel návrh na revizi Lisabonské smlouvy, bylo přijato náhradní řešení – které, i když je jím do hry vtažen Mezinárodní měnový fond, znamená prakticky totéž. Mimo toto řešení zatím zůstává jen Velká Británie a Maďarsko – a Švédsko a Česko si vyžádaly čas na rozmyšlení.