Konec letošní zimy je pro mě jako pro matku na rodičovské dosti náročný. Ty tuhé mrazy mě fakt docela dorazily. I přesto jsem se snažila s dvouletou dcerou skoro denně na chvíli ven, ale na konci tohoto snažení malá dostala horečky a byla z toho angína.

Na Valentýna jsme byly obě už naštěstí v pořádku. Začalo veselejší období. Na středu nás pozvala kamarádka, která má jen o čtyři měsíce starší dceru, na „maminkovský fašank“: tři maminky a tři holčičky. Pekly jsme jitrnice a jelita, zaručeně pravé – od Brněnky, našeho „dobrého souseda“, jak se sám označuje (regionálního obchodního řetězce). K tomu jsme vařily zelí a brambory, zpívaly a tancovaly, holčičky skákaly po postelích a dělaly kolo kolo mlýnské. Po obědě jsme i smažily koblihy, které sice vevnitř zůstaly poněkud syrové, ale to nám na náladě neubralo. Jelikož jsem měla hlídání, poněkud jsem se rozjela a vyrazila následujícího dne na nákupy zimního zboží, které jsem pořídila ve slevě. Mám měsíc do porodu, tak jsem se předzásobila. Z kopýtka si teď delší dobu nevyhodím.

V sobotu následoval odjezd k rodičům do Nivnice na Slovácko. Vzali jsme to přes Blatnici, kde jsme nakoupili u známého vinaře víno. Manžel řídil, tak jsem koštovala já, ale opravdu jen po trošičkách. Měl výborný muškát. Prý získal cenu na nějaké evropské soutěži, ale říkal, že neví, za co, že je to sladké jak cumel. Ale to se nám ženám líbí.

V několika obcích cestou jsme viděli maškary, ale kupodivu nám auto nezastavily. S dcerou jsem po cestě zpívala fašankové písničky, ale ona bojkotovala všechny kromě jedné – Už je toho masopusta namále, tu jsme museli pořád opakovat. Hezky totiž uměla vyslovovat opakující se namále, namále, nama, nama, namále, nama, nama, namále.

V Nivnici jsme od našich spěchali všichni společně na oslavu osmdesátin kmucháčka. Atmosféra byla moc fajn, akorát my po obědě zdrhli dát si šlofíka (dvouletá dcera, já těhotná a nejvíc vytuhlý manžel). Pak jsme došli na večeři a pak na chvíli jeli na ples do nedalekého Bánova, kam nás pozval kamarád. Zaplatili jsme vstupné a usedli do skoro prázdné obrovské haly. K tanci a poslechu hrát nějaký DJ. Moje folklorní duše to vydržela jen asi deset minut. Pak jsem řekla: „Kluci, toto je hovno fašank, Bánovjany už jsme podpořili, jedeme do Suché Loze.“ Při vědomí, že tam je jako každý rok cimbálovka, zabijačka a košt slivovice, to nešlo ani jinak.

V Lozi nás už na parkovišti vítal zpěv našinců. To bude inší kafé. Táhla jsem kluky za sebou. Nicméně moje zklamání vyvrcholilo po příchodu ke dveřím sálu, kde jsem se dověděla, že cimbálovka není a hraje skupina Reflexy. Atmosféra sice byla milá a družná, ale co naplat.

Klukům jsem nastolila plán: „Hoši, jedeme směr Korytná, když tam nic nebude, tak Strání, tam to jistě bude o něčem!“

A pořád jsem je peskovala, že mě těhotnou musí hezky vést, abych neupadla. Kamarád ze mě ale byl tak vystresovaný, že sebou chudák plácl do mokrého sněhu a spadly a vysklily se mu brýle. A jejda. Já to zase přehnala! Tak změna plánu. Čas kvapí.

Jedeme zpátky do Bánova, aby se převlékl, a pak změníme směr do Bystřice pod Lopeníkem. Tam bývá také tradiční fašank. Martin posbíral sklíčko, vlepil zpátky do obroučky a jelo se. Nakonec jsme se ale vrátili do oné haly v Bánově a chvíli se bavili při dechovce a DJovi, který už hrál Vondráčkovou a Davida. Protože jsem měla výčitky, že jsem kluky tak trápila, tak jsem to překousla a nadávala na úpadek Slovácka už jen v duchu.

V tombole jsem si vyhlédla krojovanou panenku, kterou jsem chtěla vyhrát pro dceru. Koupila jsem jen dva lístky a opravdu ji vyhrála.

A tak Pán Bůh potěšil i to vymyslné děvčisko, co si tak vymrčuje a nad novotama sa ofrňuje.