Pokaždé, když slyším, jak někdo říká, že „za komunistů bylo líp,“ nemohu si nevzpomenout na své dětství. Jsem ročník 1961, takže jsem hezkou část svého života v reálném socialismu pod vedením neomylné KSČ prožil a snad si mohu dovolit srovnání s dnešní realitou.
Moji rodiče byli oba středoškoláci. Tatínek vystudoval reálné gymnázium a po večerech (když jsem ještě nebyl na světě) absolvoval stavební průmyslovku, protože pracoval jako projektant v národním podniku Potravinoprojekt (sídlo měli v samém středu Brna, na rohu ulice České a dnešní Joštovy). Maminka měla obchodní akademii (což se jako vzdělání moc neuznávalo), a tak pracovala jako fakturantka a vedoucí skladu v jedné osobě ve výrobním družstvu Drukov Brno. Oba rodiče pracovali od mého raného dětství a já jsem chodil do jeslí i do školky, kam nás ráno vypravovali a vodili starší sourozenci. Byli jsme celkem čtyři.
Bydleli jsme v podnájmu u mého dědečka, takže nájem byl spíše symbolický. Přesto jsme žili velmi skromně. Maso se skoro nekupovalo, rohlíky se považovaly za pamlsky. Tvrdý sýr a salám (Gothajský) byly doma na příděl. Obvyklými jídly byly například vločková nebo krupičná kaše, nudle s mákem, bramborové placky. Rozhodně jsme neměli hlad, ale někdy to šetření na jídle bylo opravdu drsné. Co jsem však jako dospívající vnímal nejhůře, bylo to, že vůbec nezbývalo na oblečení. Dědili jsme různé svršky po sobě navzájem, ale když to přišlo po dvou sourozencích až ke mně, už se to skoro nedalo nosit... Ráno to byl opravdu někdy horor, co si vzít na sebe, aby se mi spolužáci moc nesmáli. Na dovolenou jsme jezdili skoro vždy na Vysočinu do podnikových chatek, ve kterých nebyla zavedena ani elektřina, ani voda. Jezdili jsme s kufry vlakem, pak autobusem a pak pěšky. Auto jsme nikdy neměli. Auta byla totiž na pořadník, ale nám to bylo stejně jedno, protože bychom si je neměli za co koupit.
Vysokou a bezplatnou úroveň socialistického zdravotnictví by většina z nás dnes určitě nepřežila. Jediná vzpomínka za všechny. Maminka měla zánět ledvin. Obvodní lékař jí odmítl vystavit neschopenku (byl na ně určitý limit, takže byly jen pro známé) a poslal maminku pracovat. Když ji za několik dní odvezli do nemocnice, měla ledviny nenávratně poškozené. Lékař na pohotovosti pouze spráskl nad nálezem ruce: „Který hrobař vás v tomto stavu poslal do práce…“
Manželka se narodila v Broumově a tchyně vždy vzpomíná na roky, kdy udeřily třeskuté mrazy. Naše vynikající socialistická vláda (pod vedením neomylné KSČ spolu se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!) nedokázala zajistit ani dostatek uhlí. Tchyně stála v třeskutém mraze frontu na pytel uhlí, který si v dětském kočárku odvezla domů. Protože doma měla dvě maličké děti, odhodlala se jít vystát frontu znovu. Když však přišla zcela zkřehlá a vyčerpaná na řadu, prodavač ji vyhodil se slovy: „Ale vy už jste tu byla!“ Žádné dovolání, žádné ohledy. V novinách a v televizi nekonečné oslavné žvásty o tom, jak plníme pětiletku a překračujeme plány skoro ve všem a jak se nám všem skvěle daří pod vedením vítězné dělnické třídy.
Nevzpomínám na své dětství a mládí s hořkostí. Vždyť jsem žil v rodině, kde jsme se měli rádi a nedostatek nás vedl spíše k tomu, abychom se ještě více přimkli k sobě. Často si ale říkám, co by říkali děti či vnuci těch, kteří dnes nostalgicky vzpomínají na komunismus, kdyby se jim vrátil...
Pravdu má zpěvák Jaroslav Hutka, když zpíval v písni Litvínov: „Za byt a za stravu, za oděv děláme…“ Tak to totiž skutečně bylo.