Odrůstají nám
Čím žijí vaše rodiny v tomto období, s čím zápolíte a z čeho se těšíte? To je má otázka na úvod rozhovorů po více než dvouleté přestávce. „Je to doba mojí nervozity z očekávaných změn: David půjde do školky a já bych se měla vrátit k práci. Je to taky období, kdy mi dochází, jak rychle čas letí – Emmě bude pět, přitom mi to připadá jak včera, když se narodila. Oba už jsou velcí, tolik toho dokážou…“ odpovídá překladatelka Kateřina.
Sociální pracovnice Petra by tuto fázi nazvala Už zase leccos můžeme! „Naší slečně byly právě čtyři roky, naše miminko se proměnilo v rok a půl starého běhajícího, mluvícího a také mnoha věcem rozumějícího chlapečka. Děti jsou už mnohem samostatnější, dá se s nimi podnikat více různých aktivit, lépe zvládají hlídání a taky už si babičky více troufnou je hlídat.“ Petra dostala nějaké pracovní nabídky, a tak občas i pár dnů v měsíci pracuje.
„Naši situaci by nejpřesněji označovalo slovo chaos,“ začíná vyprávět středoškolská pedagožka Marie. „Lucie (7) začala chodit do školy, Terezka (5) do školky a já na částečný úvazek do práce. Musím říct, že je to dost honička. Každý den si musíme najít čas na úkoly, je to o to komplikovanější, že když přijde manžel z práce, Lucie už je unavená, takže je lepší udělat úkoly už brzy odpoledne. To se do toho ale motají mladší holky a ona se pořádně nesoustředí. Řešením by bylo pustit mladším holkám pohádku, to ale pravidelně dělat nechci. Navíc by se Lucii nelíbilo, že se nemůže dívat s nimi. Chodím do práce třikrát v týdnu. Takže si dva dny užívám pohody s Bárou (3) sama. V práci to ale cítím jako handicap. Jsem trochu mimo. Ale může to být i tím, že jsem se vrátila po sedmi letech. Příští rok už budu muset jít na plný úvazek, to bude teprve mela.“ Také Marie mluví o tom, jak děti odrůstají: „Už nemáme žádná miminka, se kterými by se nedalo jít třeba na výlet nebo na bazén, na spoustu akcí už si troufnu sama s dětmi, je to do jisté míry úleva. Starší holky už se dokážou o sebe samy postarat. I doma si spolu dost hrají, někdy i všechny tři. To je úžasné.“
(pokračování ve čtvrtek)
Padej! A neptej se pořád! To bychom nebyli kamarádi… Já se z vás jednou zblázním! To nemyslíš vážně! Teď mám práci, tak si přece dokážeš chvilku hrát sám, ne?
Tak přesně tyhle věty (a tímhle tónem) jsme nikdy říkat nechtěli. Ale začínají z nás padat ve chvílích únavy a přetlaku jaksi automaticky. Jako kdyby čekaly, až se ze svěžích a nerozkoukaných matek a otců stanou unavení rodiče. S kamarádkami si někdy s nadsázkou a jindy bez ní říkáme „staré matky“. Ve druhém desetiletí 21. století není nic neobvyklého mít první dítě mezi třicítkou a čtyřicítkou, nijak výlučně si nepřipadáme, ale mladé maminky holt nejsme. A čas pádí dál, s dětmi dokonce jako by rychleji. O mateřství jsem začala s Kateřinou, Marií a Petrou rozmlouvat před třemi a půl lety, zatím poslední článek vyšel ve Skleněném kostele na podzim 2009. Na jaře roku 2010 se v naší rodině narodila Markéta a Petra v létě téhož roku porodila Kryštofa. Do pětatřicítky či čtyřicítky (jak čtenářky dobře vědí, toto jsou magická čísla v životě matek) jsme tedy všechny stihly dvě děti. Marie tři dcery, ale ta jediná z nás začala s dětmi chvíli před třicítkou.