Romů přibývá. Když němečtí nacisté za pomoci českého četnictva a úřednictva připravili ve čtyřicátých letech hrůzného 20. století téměř úplnou likvidaci Romů z českých zemí, postihl tento holocaust zhruba 11 000 lidí. Dnes žije na území České republiky Romů asi (přesně to nikdo neví) dvacetinásobek. Naprostá většina jich přišla ze Slovenska. „Po válce, když jste to tady chtěli osídlit po Němcích, byl každý vítaný,“ říkal mi už před lety v brněnské pivnici jeden romský pamětník, „každý se na nás usmíval, každý nám tiskl ruce, prý chceš tady bydlet, to je výborný...“ Dočetl jsem se někde, že chování Čechů k Romům bylo tehdy tak vstřícné, že to někde ovlivnilo i romštinu: rokycanští Romové nedokázali říkat svým českým spoluobčanům stejným výrazem, jakým označovali příslušníky majority, a tak si místo výrazu „gádžo“ vytvořili jiný – ale teď už nejsem s to pohotově dohledat zdroj, takže nevím jaký, omlouvám se; není to však podstatné: podstatné je, že se situace změnila; dnes má většina Čechů už zase myslím raději Němce než Romy.

Čas od času o Romech něco napíšu ve Skleněnému kostele, jako v tom smyslu, že jsou to naši bližní a že je trapné, když jako čteme a rozebíráme Ježíšovo podobenství o milosrdném Samaritánovi – a nemáme přitom v srdci podobenství o milosrdném Romovi. A vždycky se z řad čtenářů někdo ozve a slituje se nad mojí nevědomostí a napíše mi, kolikrát ho Romové okradli a podvedli a vůbec. A já někdy (ale skutečně jen někdy) odpovídám, že například Vladimír Železný (zástupně za jiné, pars pro toto), který není Rom, ho okradl mnohem víc...

Nedá se tedy předpokládat, že bych nevyužil příležitost kauzy s nešťastným břeclavským chlapcem (ukrajinského původu), který se nyní podruhé dostal na první stránky novin; poprvé tam byl, když jej přepadli a těžce zranili Romové – aspoň jak tomu skoro všichni věřili (nechci se teď chlubit, ale měl jsem už tenkrát pochybnosti).

Nyní policie zjistila (a klobouk dolů před jejím výkonem), že si chlapec celé přepadení vymyslel, že si zranění způsobil sám pádem ze zábradlí v domě a že motivem byl strach z přísné matky (která verzi o Romech ráda uvěřila a statečně proti nim hecovala)... To jsou skutečnosti všeobecně známé.

Samozřejmě že někteří Romové se někdy dopouštějí násilí – jako někteří bílí. Samozřejmě že soužití romské minority s majoritou je problém a že zcela jiné vyznění této kauzy na tom nic zásadního nezmění.

Ale je to výpověď, která má svoji sílu. Proč tolik lidí tak rychle uvěřilo výmyslu v tomto případě? To svědčí o renomé a pověsti Romů – ale i o nás, bílých. Přiznáme si, že máme sklon k pogromistickým a rasistickým náladám, nebo ne? Omluvil se už břeclavským Romům Martin Vandas? Omluvila se, po určitém váhání, chlapcova matka: ale jen za něj, ne za sebe a za svá vlastní hecířská slova. Umějí se omluvit organizátoři protiromských protestů všem, kdo v důsledku jejich aktivity prožívali své dny ve strachu, kdo se doma museli bát, když ulicemi nesli někteří lidé nápisy jako ROMOVÉ VRAŽDÍ? Zazněly už omluvy za tyto transparenty? Možná že zazněly jen potichu. Možná jsem nahluchlý. Nějak nic neslyším.