Dnes, když jsem cestovala na svou obvyklou návštěvu domova důchodců, přijel neobvyklý trolejbus. Na displeji kromě čísla a směru jízdy běželo také slovo masopustní. Jakmile zastavil, vyskákaly z něho maškary. Mezi nimi byl i medvěd, který u dětí zvítězil, a hned jak mě uviděl, pozdravil mě hlasitým zvoláním: „Chvála Kristu!“ a nakrátko mi ukázal rozesmátý obličej jednoho opavského ministranta. Uvnitř trolejbusu seděl pomalovaný řidič s obrovským zahnutým nosem a slaměnou parukou. Všude mezi cestujícími visely barevné fábory a nafouknuté balónky. Vodník Sádrovníček s pomocí mikrofonu diskutoval s cestujícími dětmi o nejkrásnější masce a jiný cestující k tomu hrál na flašinet.
Na každé zastávce budil tento trolejbus obdiv a vítaly ho stále nové gejzíry smíchu. Lidé vytahovali fotoaparáty a fotografovali se s maskami.
Já jsem vystupovala na málo frekventované zastávce jako jediná. Přesto hned se mnou vystoupila čarodějnice a nabídla mi bonbón. Byl dobrý. Sladkokysele se rozplýval v mých ústech. Ale ten dobrý pocit, co jsem si odnášela, nebyla jenom radost z bonbónu. Říkala jsem si, jak je dobře, že se Opavané umějí bavit, když je k tomu čas. Kéž by se uměli také usebrat, až se liturgická doba změní.
Papež František si přál, aby se brány milosrdenství otevřely ve všech katedrálách světa, a tak došlo i na konkatedrálu v Opavě. U brány milosrdenství se střídají zpovědníci z celé diecéze. Kéž by v těch chladných zpovědnicích neseděli nadarmo. Kéž bys, Opavo, rozeznala čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň.