Svatý Valentin se narodil roku 176 v umbrijském městě Terni (jednom z mála italských měst, které mě, přiznám se, když jsem je navštívil, ničím nezaujalo). Už ve věku jednadvaceti let se stal biskupem. Překvapilo mě, když jsem se dočetl, že prý to byl „první poradce v partnerských problémech“: svědectví o něm to však potvrzují; párům, které usmířil, dával na památku růži ze své zahrady. Zemřel jako mučedník: byl sťat, když oddal vojáka, legionáře – to se tehdy zrovna nesmělo; kdosi chtěl zákazem sňatků zvýšit bojeschopnost.

Den svatého Valentina se slaví jako svátek zamilovaných na celém světě, v zemích s dávnou křesťanskou i s dávnou buddhistickou či konfuciánskou tradicí. (Muslimské země mají ovšem s Valentýnem problém: někde, jako v příkladně netolerantním Íránu, jsou jakékoli připomínky zakázány, jinde se růžemi a srdíčky červenají obchody i ulice: slaví se i v afghánské metropoli Kábulu; tam snad právě talibáncům navzdory.) V berlínském Friedrichshainu se také uznává Sankt Valentin, ale snaží se tam pokud možno nebýt konvenční: 14. února se koná bitva polštářů (každý z nich je třeba rozbít!); na růže a červená srdíčka se vztahuje přísný zákaz.

Největší význam pro celou společnosti má ovšem Valentine´s Day ve Spojených státech amerických; a je to právě tak den citu – jako komerce; američtí statistikové prý sečetli celkovou sumu každoročního valentýnského byznysu na 20 miliard USD. Je to svátek umístěný tak pěkně doprostřed mezi Vánoce a Velikonoce...

Na vyhlídkové plošině newyorského Empire State Building by chtělo uzavírat manželství hodně dvojic z celého světa – ale nesmí se to; správa mrakodrapu činí během roku jen jednu jedinou výjimku, totiž na den 14. února; ovšem je třeba se včas přihlásit do výběrového řízení (Valentine´s Day Weddings Contest) a vylíčit svoji Love Story: jen ty nejdojemnější získají právo, aby byly završeny svatebním obřadem s výhledem na celý New York. A večer je celý ten obrovský barák nasvícený červeně.

Přiznám se, že jsem k světským oslavám svatého Valentina dost tolerantní, ať se na mě moji přátelé konzervativci nezlobí. U nás na pražském Vyšehradě máme nadto část Valentinových ostatků, na severní Moravě je mu zasvěcen kostel; v brněnském minoritském chrámu, stále hojně navštěvovaném, chodí věřící kolem jeho sochy už déle než dvě stě padesát let – tedy déle než čtvrt tisíciletí; svatý Valnetin není žádný nový svatý. A slavit se dá i duchovně, na podobné iniciativy, které se u nás v tomto duchu objevují, se dívám velice pozitivně. I když – nešlo by to tak snadno v Římě, kde Valentina v liturgii překryli svatí Cyril a Metoděj: jejich památka se tam slaví právě 14. února; toho dne se totiž svatý Cyril roku 869 v Římě narodil – narodil pro nebe, je to jeho úmrtní den. 

Horší ovšem je, když se 14. únor někde prezentuje jako den promiskuity. Jeden vagon na červené lince (Red Line) losangeleského metra se 14. února mění ve Speed Dating Car: místo pro setkání těch, kdo chtějí rychle navázat známost; slečna převlečená za Amorka (Metro Cupid) jim při tom pomůže. Některé mladé Američanky prý soutěží, která dostane ke 14. únoru nejvíc červených přáníček; battle of the cards, smějí se tomu jiné... Ale ne, ne, svatého Valentina si nevymysleli výrobci prezervativů a spodního prádla. Ti se ho jenom snaží ukrást.