Za rok budou komunální volby. A teď napíši něco kacířského. Není zas až takový problém je vyhrát!

„Doufám, že od toho neutečeš. Takovejch rozdělanejch věcí, kdo by to dodělal. Jestli kvůli tobě příde někdo, kdo to nezvládne, tak to bude tvoje vina.“ Taková a podobná konstatování slyším ze všech stran. Od věrných podporovatelů i od těch, co ani k volbám nechodí.

Emeritní papež Benedikt kdysi v knižním rozhovoru řekl, že si připadá jak onen medvěd z legendy o blahoslaveném Romediovi z Tharu. Naložili mu jako tomu medvědovi náklad a on ho věrně táhne (tehdy byl ještě kardinálem). Aniž bych se chtěl se Svatým otcem srovnávat, připadám si tak trochu taky.

Mám kupu nádherných vnoučat, krásnou zahradu, spoustu nádherných knih ke čtení. Ale především stále větší potřebu být Bohu blízko!
Dnes pro to všechno kradu volné chvilky. Pro modlitbu, pro vnoučata. Bydlím v malé vesničce, ale téměř nevnímám počasí. Radnice, úřady, jednání a večer (od listopadu do února) za tmy doma. Akce každý druhý víkend. Nestěžuji si, dělám tu práci rád a naplno. Neumím to flákat.

Už mi bylo devětačtyřicet. Ne, nejsem žádný stařec. Ale „pára“ mi ubývá. Mimo práci starosty už nemám sílu dělat věci, které jsem dělal rád. Vyrobit lavičku, posekat louku, chovat králíky, vzít kluky k rybníku, sám si naštípat dřevo do kamen (od loňska kupuji brikety).

Manželka má podobný problém. Je výbornou účetní pro obce, zájemci jí mohou utrhat ruce. Mohla by založit firmu, najmout síly a vést účetnictví půlce okresu. To bych se stal chudým příbuzným vlastní manželky:-).

Jsme tedy na nejlepší cestě stát se úspěšným párem středního věku, s nadstandardními příjmy, ale s absolutním minimem volného času, času na sebe, na své blízké (např. čím dál potřebnější stárnoucí rodiče), ale především na našeho Pána.
Je správné z toho pěkně rozjetého vlaku vysednout? Není to lenost? Co po nás chce Pán?
Tak to jsou mé „předvolební“ úvahy. Omlouvám se, že vás tím zatěžuji.