Za časů Pepka Druhého vzniklo v českých zemích císařské posvícení: úředně nařízený jednotný termín, aby se posvěcení kostela neslavilo v každé dědince jindy. Dnes ale nemáme císaře a na Moravě místo posvícení říkáme hody.

Cosi podobného jsme teď v lednu 2018 prožili. Hody obsahují oficiální rituál i lidovou veselici, která pak volně přechází v rozpustilou zábavu. To všechno jsme mohli sledovat například v České televizi, která je zatím veřejnoprávní, dokud nám ji někdo neznárodní. Ing. MZ ji totiž po prvním kole nazval „Televize Václava Moravce“ a „Takzvaná veřejnoprávní televize“: pokud to tak je, pak by bylo nutné Moravce z ČT odstranit a provětrat i Radu pro vysílání a všechny ředitelské židle, aby byly Kavčí hory „opravdu“ veřejnoprávní podle zákona.

Normální lidé
Kancléř Vratislav Mynář, který podle slibu prezidenta jistě na Hradě brzo skončí, protože pořád nemá tu bezpečnostní prověrku, prohlásil po druhém kole něco v tom smyslu, že MZ je prezident „nás normálních lidí“. Klíčové slovo „normální lidi“ použili před kamerou i další příznivci MZ, například štamgast restaurace U Prezidenta v Novém Veselí. Kdo je to normální člověk?
Ten, kdo se živí fyzicky namáhavou a nečistou prací (tím nemyslím lékaře na operačních sálech ani dirigenty operních souborů), zpravidla mívá určitou nedůvěru k těm, kdo pracovní dobu tráví v čistých klimatizovaných kancelářích v saku či kostýmu (viďte, pane kancléři?), a chápe se jako „normální člověk“ oproti těm študovaným nebo výše postaveným. Je pravděpodobné a trochu i přirozené, že takové „normální lidi“ tolik neoslovil profesor fyzikální chemie z Akademie věd.

„Mává nám všem svobodná zem“
V neděli večer, den po volbě, zpíval v katedrále na Petrově Spirituál kvintet, a to pro donátory nově zřízeného fondu na potřeby brněnské diecéze. (Snad o něm zatím nevědí odpůrci církevních restitucí v čele s MZ.) Rádi jsme si ho přišli poslechnout po pětatřiceti letech, kdy jsme na něj chodili do studentských klubů: tehdy to byla sice krotká a zašifrovaná, ale přesto nepochybná kritika panujícího režimu, těsně na hranici bolševické cenzury. Teď je to hlavní zlo pryč, Spirituál kvintet může vystupovat v kostelích (ano, to tehdy nešlo), místo cenzurní úpravy „starý příběh z knížky“ zpívá „starý příběh z bible“, ale nálada k protestu a opozici je tu zas.
Buď Jiří Tichota, nebo Dušan Vančura mezi dvěma spirituály řekl: „Nálada dnes není nejlepší, to víte, že nás ten včerejší výsledek zklamal,“ – významná odmlka – „když porazil Federer Čiliće...“ Čtenář na rozdíl ode mě ví, že to jsou přední světoví tenisté, kteří včera hráli důležité utkání.
Hle, jak zdvořile a kulturně se dá ironizovat jinak nepřijatelný názorový protivník. Na jednom Hradě (nemyslím Špilberk) by se měl jeden pán ještě hodně učit, aby splnil svůj povolební slib, že bude „poněkud pokornější a vstřícnější k lidem, kteří mají jiné názory“.

Smuteční šaty a šedovlasý profesor
Vždycky se rád dívám na publicistický pořad České televize „168 hodin“, a teď po prezidentských hodech zvlášť. Moderátorka Nora Fridrichová má na sobě tentokrát černý kostým, jaký se nosí i do obřadních síní krematorií a hřbitovů, ale to se mi jistě jenom zdá, určitě v tom není dramaturgický záměr. A jedna z reportáží vypráví o tom, jak během voleb chodily seniorům maily s dezinformačním obsahem, který byl de facto součástí kampaně jednoho z obou kandidátů: hádejte, kterého.
V jednom takovém mailu byl portrét Václava Havla a jeho citát z konce 90. let: „Byl bych nerad, aby se příštím prezidentem stal nějaký zasloužilý profesor egyptologie, který nakonec bude zvolen jen proto, že nikdy nikomu nevadil a nikdy nikoho nenaštval.“
Takže už jsem senior – taky jsem ten mail dostal. A až teď se v České televizi dovídám, že prý je to citát „neexistující“. Asi jako Peroutkův článek. Reportáž uvádí, že takové maily posílali těm seniorům vždycky jejich známí: nechodily z neznámých adres. I mně ten Havlův citát poslala jedna známá. A ještě před druhým kolem volby jsem jí poslal jako odpověď jiný citát z Václava Havla, tentokrát autentický, z jeho knížky politických úvah Letní přemítání (Praha, Odeon 1991, kapitola 4). Havel tam spřádá čistě soukromý sen, jak by mohla naše země vypadat za nějakých dvacet let, kdyby zahájená demokratizace zdárně pokračovala, a mimo jiné si představuje toto:
„V čele státu bude nějaký šedovlasý moudrý profesor s šarmem Richarda von Weizsäckera.“
Jak vypadal tehdejší německý prezident, to se dá najít na internetu. Který z obou našich kandidátů, táži se, ho víc připomíná šarmem i těmi vlasy?

Kde je ta kavárna?
Další klíčové slovo letošních prezidentských hodů bylo „pražská kavárna“. Jezdím teď často služebně do Prahy, obhlížím z tramvají vývěsní štíty a zatím marně pátrám: Která to je? Kde se to scházejí ti oponenti současného prezidenta, premiéra a některých dalších jim podobných politiků, všichni ti sluníčkáři, havloidi a zrádci „národa a normálních lidí“? Taky bych tam šel aspoň na jedno, abych viděl, jak vypadají.
Ale sám vítěz přímé volby českého prezidenta v lednu 2018 mi to už objasnil v televizi, když si tam notoval s velkým odpůrcem přímé volby Václavem Klausem, který ho nota bene kdysi ještě v nepřímé volbě porazil: „Pražská kavárna, to je takové společenství sebe se utvrzujících lidí, kteří v životě příliš mnoho nedokázali. Teď asi, pokud nebude chtít pět let fňukat, že neprošel její kandidát, bude muset zavřít ústa.“
No, Mistr President! Pražská kavárna a vůbec nezávislá média, která ještě nestačil koupit Babiš, mají i třetí možnost: sledovat a komentovat vaše další počínání v úřadě na Hradě, věcně kritizovat a trpělivě vysvětlovat svobodným občanům, co se v politice děje. Jistě tu příležitost využijí: na to si můžete jako prognostik vsadit.