První září letos připadlo na neděli – takže to byla vlastně poslední neděle velkých prázdnin a byl to skutečně parný letní den s přeplněnými plovárnami. Bude letos ještě alespoň jeden takový krásný letní den, říkali jsme si.
Je druhé září a jdeme do školy. První pracovní den v září, ať již připadne na jakýkoli den v týdnu, je něco jako pondělek roku, protože prázdniny jsou v dějinách každého roku něco jako víkend v dějinách týdne.
Jít v září poprvé do práce, to je něco jiného, než začínat nový týden poprvé v listopadu či třeba v dubnu, ať již máme malé děti anebo nemáme.
Je tomu tak proto, že začíná podzim.
I když i podzim má své krásy, nejen v Severní Americe, kde je to prostě nádhera, ale i u nás, stejně je nám každému, když nastává podzim, tak nějak divně a smutno. „Jak peníz tiše položený slepci Jsi tu můj podzime“ Marně se snažím vybavit si nějaké veselé verše nějakého velkého básníka na téma příchod podzimu... Všechno jsou to básně, u Rilka jako u Halase, posmutnělé, ba teskné, srovnávající podzim roku s podzimem pozemského života, listí zežloutne, padá, umírá...
V létě nadáváme na vedra, ale stejně (nebo si někdo myslí opak?) teplo je pro nás přirozenější než zima. I ráj, odkud jsme byli vyhnáni po hříchu těch dvou nešťastníků, jakkoli si to pochopitelně nikdo z nás nepamatuje, v duchu vidíme jako krajinu s bujnou jižní vegetací, a ne jako – třeba – lyžařské středisko s rajsky ideálními terény pro sjezd a pro běžky... Adam a Eva chodili, jak nám Bible říká, před svým hříchem nazí a nestyděli se; kdyby přirozeným prostředím pro člověka byla zima, museli by nosit péřové bundy.
Říkáme „babí léto“, „svatováclavské léto“, radujeme se z každého slunného dne, prodlužujeme si léto, jak jen můžeme, čekají ještě krásné zlaté dni podzimu. Ale skutečné léto je pryč. S tím se nedá nic dělat. Z ráje jsme byli vyhnáni.