Dveře té dřevěné skříně trochu bouchly, jak jsem je za sebou zavíral (byl jsem nervózní).
„Tiše, tiše!“ napomenulo mě kněz.
Proč to říká? pomyslel jsem si, žádná bohoslužba se teď nekoná, kostel je prázdný – a přece ví, že jsem to neudělal schválně!
„U svátosti smíření, jsem byl naposled ve středu, ale od té doby...,“ začal jsem.
„Počkejte,“ přerušil mě, „vy jste byl naposled u zpovědi ve středu, před třemi dny? Tak to mám chuť poslat vás pryč a říct, abyste přišel za týden – a nebral čas ostatním, kteří se chtějí vyzpovídat!“
Nebral čas, nebral čas – komu? Jedině tobě, ne kajícníkům, budeš prostě muset zpovídat o nějakou tu minutu dýl – to je takový problém? To tě to tolik bolí? Nebo bys byl schopen odmítnout někomu zpověď, že už nemáš čas? Myšlenky mi běžely samy.
A jak vůbec může říct, že přicházím zbytečně, když mě ještě ani nevyslechl? To už jsem málem řekl nahlas.
Asi si to také uvědomil. „Ledaže byste měl něco závažného,“ dodal.
Měl jsem něco závažného. Vyslechl mě, vyzval k lítosti, uložil pokání a udělil mi rozhřešení. Netrvalo to celé ani pět minut.