Mezi moje oblíbené pořady, které si na internetu během vyhlášené karantény rád pouštím, patří cestopisný seriál Na cestě, vtipně komentovaný pány Donutilem a Bartoškou.
Díky slušné nabídce 548 dílů jsem už virtuálně procestoval skoro celý svět. A to jsem zdaleka neviděl všechny!
Seriálový scénář je k navštíveným destinacím vlídný, ale odvrácené tváře a stinnější stránky tamní reality nezamlčuje. Například špinavé a vykořisťovatelské zázemí tropických ostrovních „rájů na zemi“ člověku vezme chuť se tam vypravit.
No, abych jenom nechválil, nelze přehlédnout některá myšlenková klišé: obyvatelé jsou skoro všude vlídní, vstřícní a neuspěchaní, a tak nějak v pohodě, v kontrastu s tím, jací jsme my... Ani fakt, že komentář hovoří o náboženských aspektech, těch křesťanských zvláště, s lehkým despektem, typickým pro pokrokově smýšlejícího Evropana. Ale to jen tak na okraj.
Co mohu udělat se vší vážností, je poděkovat Bohu za to, že jsem se narodil právě v té malé, hradbou vlídných a nízkých hor obehnané kotlince ve středu Evropy. Na místě, kde je mírné a příjemné počasí a nežijí tu žádné jedovaté potvory, které člověka snadno sprovodí ze světa. A hned vzápětí poděkovat svým předkům a prapředkům, že dřeli až do úmoru a přemýšleli a budovali, až jsem po nich zdědil kulturou zušlechtěné geny, nádherné duchovní tradice i krásnou krajinu, kterou si posledních pár desetiletí ničíme, ale úplně se nám to díky Bohu ještě nepodařilo.
Letošní jaro trávím tak říkajíc kolem komína. Ale i při tom akčním rádiu dva kilometry na všechny směry od mého bydliště se najde tolik pěkných míst s vyhlídkou, vzrostlým lesem, loukami, potokem i vodní hladinou, že si mohu jen blahopřát. A to naše vesnička neleží v národním parku ani v chráněné oblasti. Jestli je na dnešní karanténě něco pozitivního, tak třeba fakt, že jsem si toho, co mne celé léta muselo bít do očí, konečně všiml!