Poslouchám – zas jednou po čase – Otázky Václava Moravce. A mám víc otázek než sám Václav Moravec. V růžovém stanu z průsvitného tylu (který idiot navrhl takovou scénografii?) sedí (stále ještě) ministr zdravotnictví Roman Prymula, zločinec, který se courá po nocích bez roušky, káže vodu, a přitom v zavřených hospodách pije víno, přesněji řečeno kafe a tonic – ano, víme i to, co se na té schůzce pilo, jen jaksi nevíme, proč se účastníci sešli, o čem ve skutečnosti jednali, ani to, kdo všechno tam byl.
Proč vlastně sedí (odcházející, neodcházející, odcházející) ministr zdravotnictví Roman Prymula v růžovém stanu u Václava Moravce? Proč se tento lékař a profesor a plukovník v záloze nechává takhle grilovat? Je vidět, jak jsou mu otázky Václava Moravce nepříjemné. A jistě si mohl tu nepříjemnost ušetřit, kdyby účast v pořadu odmítl. Když jsem byl někdy v minulém století členem Rady České televize, chodil jsem občas v neděli v poledne do budovy takzvaných ótéenek a bavil se s politiky, kteří přicházeli na polední debatu (jsou to už dnes většinou zcela zapomenutá jména). Co asi říkal Roman Prymula mimo záznam? Opravdu, jaké jsou jeho ambice, kam míří?
Když jsem tam byl naposled, voněl na Vyšehradě podzim – spadané listí a osudy národa – a já jsem hledal hroby, hrob kněžny Libuše, ztělesněné Marií Podvalovou (a podle mě tragický příběh básníka Zdeňka Kriebela, jejího manžela, jehož jméno je u ní připsáno na hrobové desce jako jméno chudého příbuzného, žádný kníže Přemysl), hrob Vítězslava Nezvala (s připohřbenou tragédií jeho syna Roberta, opuštěného sebevraha), Boží muka na hrobě Karla Čapka. A hrob krále – krále komiků Vlasty Buriana s plastikou nikoli kříže, nýbrž jeho živých rukou. Ani jsem netušil, že je tam (v bývalém domě kostelníka) nová Libušina lázeň, restaurace Rio´s, odkud se i dneska vládne státu. Zdá se, že každý, kdo v této zemi něco znamená, chodí do Rio´s. (I novinář Karel Hvížďala, když komentoval současné dění, neopomněl dodat: „I já jsem byl před pár dny ve stejné restauraci, dokonce ve stejném salonku, takže…“ I já, í-á, í-á.)
No – netušil jsem, ale mohl jsem tušit, Vyšehrad je přece výborná zašívárna v centru Prahy. Je to místo tak významné i pro deník Blesk, že tam ve dne v noci stepují jeho reportéři... Ne, raději se ani neptám, jak se vůbec Blesk dostal do celé té kauzy a komu Blesk patří. Za to se mi vybavuje slogan, který stál na billboardech, když deník Blesk začínal: KDO NEČTE BLESK, VÍ KULOVÝ. I když čtu Blesk, stejně vím kulový…