Podíváte-li se na vlajku Ukrajiny, je jednoduchá. Modrá symbolizuje nebe, žlutá zase úrodné lány obilí. Obojí vystihuje jednoduchost a krásu této těžce zkoušené země.
Moje cesty přes hranice u nevelkého města Užhorodu byly dvě, stejně jako dva pruhy tamní vlajky. Každá se mi vepsala do srdce tak nějak jinak, ale pokaždé krásně.
Užhorod spojuje československou architekturu první republiky s šedivými stavbami komunistické éry. Středem města plyne temná řeka Už. Bylo to jediné město, kde jsme si mohli dovolit taxi, starého mercedesa ze sedmdesátých let. Dovezl nás do hotelu Praha, jehož ceny za noc s vydatnou snídaní se pohybovaly pod cenou obědového menu u nás. A spojitost s naší zemí mi naskočila i při objevení kolového nápoje kvas, podobného české Kofole. Ukrajinská kuchyně jinak byla střídmá, ale výborná. Ceny se pohybovaly kolem ekvivalentu 60–70 Kč za oběd. Na plněné taštičky – pelmeně se vzpomínalo ještě dlouho.
Za čím jsme ale jeli hlavně, byla ukrajinská příroda, především hory. Můj první pobyt se odehrával v řeckokatolickém klášteře ve vesnici Ust-Čorna ve východní části Zakarpatské Ukrajiny. Zde jsme pod patronací Charity mimo jiné zajišťovali dřevo na zimu pro místní domov důchodců. Po celodenní práci nás vždy vlídně přijala modrá, dravá řeka, kam jsme se chodili koupat s místní mládeží. Dále jsme si byli nuceni hrát s dětmi, které se tu potulovaly i v nočních hodinách dávno po pomyslné večerce. Ale stmelilo nás to. Děti nás učily ukrajinsky, my je zase brali na fotbal, který tu je spolu s boxem národním sportem. Při nedělním odpočinku jsme s vysokoškolákem Pavolem ze Lvova vyráželi na poloniny, kam místní chodili pouze na borůvky nebo na pastvu s dobytkem. Občas nás vyrušili čeští a jiní turisté, kteří se řvoucími čtyřkolkami a džípy vyjížděli v ohromných rychlostech nahoru a rušili ticho, které se dotýkalo samotného modrého nebe. Místní tak prodávali svou panensky čistou přírodu. Při platech okolo 4000 Kč i míň za měsíc jim asi nic jiného nezbývalo.
Co Ukrajinci nezvládali, to byla veřejná správa. Korupce připravila místní o svoz odpadu, pytle se zakopávaly nebo házely do řeky. Silnice byly v tak hrozném stavu, že jsme jako zázrakem s autem jenom jednou píchli. Studenti si museli nechávat peníze na úplatky, aby vůbec udělali zkoušky. I policie po nás chtěla nějaký drobný příspěvek. Lidé zde ale jinak byli velmi pohostinní. Pod tvrdou slupkou (mnohdy krytou svaly a černým tílkem) se odhalila jejich otevřenost, často i znalost českého jazyka a náklonnost k naší zemi. A na jejich nejvyšší horu Hoverlu si to statečně vykračovali v plážových žabkách.
Sestřičky v klášteře se o nás staraly ukázkově. Práce řeholnic zahrnovala pomoc mladým, starým a všem, kdo to potřebovali. Jejich tajemná kaple s typickými ukrajinskými těžkými závěsy a dalšími pro nás možná kýčovitými, dekoracemi mě vždycky zvala k navštívení.
Při druhé návštěvě Ukrajiny v pozici turisty jsme zamířili více do vnitrozemí. Už na počátku jsme měli problém najít správný spoj směřující do hlavního města Kyjeva. Jízdní řády moc neexistovaly a nikdo vám s jistotou neřekl, odkud jede dálkový vůz. Přes zastávku ve Lvově, které v sobě má stále hrdost Polska, jsme se nakonec do Kyjeva dostali.
Zde už byly ceny celkově evropštější a většina kostelů pravoslavná. Dněpr ale stál za to. Čokoládovny Rošen, majetek prezidenta Petra Porošenka, měly své honosné obchody doslova všude. Navštívili jsme komplex pravoslavných kostelů a hrobek – Kyjevskopečerskou lávru tyčící se nad Dněprem, kde jsme si museli zakrýt odhalené nohy (i muži a ženy také vlasy). Pravoslavný chrám svaté Sofie z 11. století byl impozantní – hlavně typickými věžičkami, kterých jsme napočítali snad devatenáct. Naše kroky vedly i na známý Majdan. Na náměstí, které již bylo opravené, mnohé památníčky a cedulky stále odkazovaly ke krvavému potlačení demonstrací z roku 2014, které však nakonec vedlo k pádu proruského režimu. Tudy, jak se říká, kráčely dějiny.
Stejně mně ale bylo nejlíp tam na Zakarpatsku, kde jsme se modlili s veselými sestřičkami před jídlem a kde jsme si pak povídali. A rozuměli jsme si. Kéž by dobrotivý Bůh dal Ukrajině mír a slušné představitele. Tahle země se mi stala velmi drahou. Jak říkali Ukrajinci: Slava Ukrajini, herojam slava!