Gymnaziální léta! Snad nejkrásnější období života lidského. Člověk je neuvěřitelně v kondici, nic ho nebolí, svět je krásně barevnej, holky jsou krásný a životní plány dostávají první kontury.
Měl jsem velké štěstí, že jsem studoval na provinčním gymnázium v malém městečku Novém Strašecí. Na konkurenčních středních školách v okresním městě byl duch, lépe řečeno zloduch komunismu cítit daleko intenzivněji.
U nás panovala na tehdejší poměry nebývale uvolněná atmosféra. Až do té míry, že se nemuselo do prvomájového průvodu. Oficiálně se to omlouvalo tím, že v převážné míře dojíždějící studenti se účastní oslav v místě bydliště. Což bylo od pravdy dosti daleko! Polovina vedení školy, včetně pana ředitele, účinkovala ve folklórním souboru, měla moc ráda muziku, a své režimní povinnosti plnila velmi vlažně a v podstatě jen proto, aby měla pokoj.
Ale ani na naší škole se některým věcem vyhnout nedalo. Třeba účasti na spartakiádě, masové a povinné socialistické nápodobě dobrovolných sokolských sletů. Cvičit se nám nechtělo, ale nikdo se nás neptal. Jako poloviční nemotora, celonemotorové byli omilostnění zcela, jsem zaujal výhodnou pozici prvního náhradníka. Z výuky jsem uvolněn byl, ale většinu času trávil jako náhradník na lavičce. Tři týdny před spartakiádou si Franta zlomil ruku a z prvního náhradníka byl rázem cvičenec. Nic jsem neuměl a dělal ostudu ještě na Strahově!
Ale všechno zlé má potenciál pomáhat k dobrému. Na oblastní secvičné vystupovaly starší dorostenky. V těch fialových trikotech jim to moc slušelo! Nejvíc jedné vysoké, štíhlé studentce ekonomky. Byla z toho spartakiádní láska, která trvá už šestatřicet let!
Další nestudijní povinností byla povinná branná cvičení, teoreticko-praktická příprava na boj se západními imperialisty. Ta se konala v přírodě, v rekreačních střediscích. Házelo se gumovým granátem, vyučovala se orientace v terénu a patřily k tomu i besedy s vojenskými veterány. Za námi přijel účastník bitvy na Dukle.
Byl to moc milý starý pán, který zajímavě vyprávěl. Seděl přitom za stolem vedle okénka do jídelny. Tam jiný starý pán opravoval elektrické vedení a občas do sálu, kde jsme seděli, nakoukl. Potom to nevydržel a osmělil se: „Promiňte, ale my jsme tak trochu kolegové,“ řekl přednášejícímu. „No to jsem rád, to nám taky musíte povyprávět,“ pozval ho hned hrdina od Dukly a udělal mu místo.
Elektrikář v důchodu se dlouho neostýchal. „Já jsem skoro celou válku sloužil jako poddůstojník u pozemního personálu naší letky v Anglii,“ začal. Nebýt naši přítomní pedagogové tak mladí, asi by je v tu chvíli ranila mrtvice. Marně se však pokoušeli tomu, co následovalo, zabránit. Hrdina z východu měl upřímnou radost, řekl, že o tom západním odboji se moc nepíše, že je to škoda a že si to jistě všichni rádi poslechneme. Oba pánové byli staří bojovníci a nějaké chabé protesty učitelů je nemohly zastavit!
Skoro hodinu jsme poslouchali o bojích naší stíhací perutě, o paradesantních výsadcích, jejichž členy hrdina ze západu osobně znal. Třeba Arnošta Mikše, který seskočil nedaleko osady Požáry na Rakovnicku a při návratu pro ukrytou vysílačku byl v boji zastřelen. Pro mne to nebyly úplně nové informace, knížka majora Františka Fajtla Sestřelen byla ozdobou naší knihovny, ale většina spolužáků něco takové slyšela poprvé! Ono se řekne branné cvičení, ale ani na něm nemusí být o překvapení nouze. Boží cesty bývají nevyzpytatelné!
Jak jsem už napsal dříve, třídní učitel s panem ředitelem mi fandili, protože jsem se dobře učil a projevoval organizační schopnosti. A proto, s nejlepšími úmysly, ve snaze alespoň trochu vylepšit moje vyhlídky pro přijetí na vysokou školu, se mi postarali o jedinou skvrnu v kádrovém profilu, viděno z dnešního pohledu. (Kádrový profil, to byl tenkrát takový komunistickýma očima viděný životopis.)
Ve třetím ročníku jsem byl navržen na předsedu Celoškolského výboru Socialistického svazu mládeže (SSM), a protože tenkrát panoval demokratický centralismus (o kandidátovi se rozhodlo shora a lid jej poslušně zvolil), taky jsem se jím stal. Táta to tenkrát nějak přežil a děda měl radost. Já moc nevěděl, do čeho lezu.
Náplní práce takového předsedy bylo řídit činnost předsedů jednotlivých tříd, členy byli povinně všichni studenti. Dále organizovat sběr druhotných surovin, ale především zajišťovat účast na nejrůznějších soutěžích a tematických večerech, které se zpravidla konaly v Domově dětí a mládeže v okresním městě. A to byl kámen úrazu!
Zatímco další tři střední školy přímo v okresním městě sídlily, a nebyl tudíž problém účast zajistit, ze sedmnáct kilometrů vzdáleného maloměsta, do kterého se navíc sjížděli studenti z okolních vesnic, bylo prakticky nemožné někoho k účasti přesvědčit. On ostatně takový tematický večer ke 117. výročí narození V. I. Lenina sám o sobě žádným tahákem nebyl! Měl jsem sice tři drobnými výhodami uplacené studentky, které se účastnily pravidelně, ale to na zažehnání průšvihu zdaleka nestačilo. Poměr účasti: druhé (okresní) gymnázium 60 osob, ekonomická škola 55, zemědělka 24 a my 3 prostě k jinému výsledku vést nemohl!
A tak jsem byl předvolán před stranický, komunistický výbor pedagogů na naší škole. Ten ovládala druhá část profesorského sboru, ta angažovanější, ale přesto kupodivu tahající na naší škole za kratší konec provazu. Na mně se ovšem vyřádili!
Seděl jsem tam tehdy jako zmoklá slepice a poslouchal slova o malé angažovanosti, selhání, špatném vnímání naší školy. Vedle mne seděl důvěrník pro SSM, nejmladší učitel. Ten jen poslouchal a neřekl ani slovo. Po hodině jsem byl s náležitým varováním propuštěn netuše, že to nejhorší mne teprve čeká.
Za týden přišlo předvolání k okresnímu tajemníkovi KSČ. Vezl mne tam onen mladý učitel, který funkci důvěrníka SSM vyfasoval. Z toho setkání si pamatuji jenom to, že soudruh tajemník měl cihlově červenou kravatu, servítky si rozhodně nebral (asi si zjistil, jakéhože kozla zahradníkem před sebou má) a o mne se chvílemi pokoušely mdloby. Nabyl jsem dojmu, že mne za vlastizradu brzy zavřou!
Konečně jsme vyšli do krásně rozkvetlého parku. A právě tehdy, naprosto nečekaně, přišel jeden z klíčových okamžiků mého života. Ten málomluvný důvěrník se na mne podíval, odhadl můj duševní stav, silně mne plácl přes ramena a řekl: „Vyser se na něj! Pro jedno kvítí slunce nesvítí.“ Po převratu se stal ředitelem školy.
starší pokračování vzpomínek Tomáše Valera viz:
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4211-jak-jsem-nevidel-dinosaury
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4220-xxb16x
http://www.sklenenykostel.net/index.php/menu-literarni/menu-fejetony/4221-jak-jsme-strileli