Je Štědrý den, s tím se nedá nic dělat.
Ráno o půl šesté leží všude bílý, bílý, bílý sníh. Jsem první, kdo v něm zanechává stopy. Jen dvojí řada drobných stop kočičích tu byla přede mnou.
Když zahnu za roh, už se moje otisky ztrácejí mezi šlépějemi mých různých ranních před-chůdců; kam mohlo tolik lidí spěchat brzy ráno? Na Štědrý den?
Ulice, po které jezdí trolejbus, je uklizená od sněhu a jemně posolená – jako krajíc černého chleba. No, to nevím, jestli to byla dobrá metafora, ale budiž.
Trolejbus přijíždí načas. Sedíme v něm jen dva, moje maličkost a mladík s velkým batohem. S námi dvěma dojede trolejbus na konečnou centru. A cestou hlásí jména všech zastávek.
I v centru je plno sněhu, uklizené silnice i uklizené hlavní chodníky.
Je to až neuvěřitelné, jak město funguje.
V kostele u minoritů se šíří tma. Jen lucerny u oltáře a svíčky už svítí.
Betlém s množstvím velkých dřevěných figur už stojí, jen není ve tmě skoro vůbec vidět. Rozeznávám postavu v minoritském hábitu, která má představovat otce Norberta Škrdlíka (ještě jsem ho znal!). Letos jej postavili zvlášť blízko jesliček, jenže jesličky tu zatím nejsou, máme Štědrý den ráno, a to je ještě advent.
Už se rozeznějí rorátní zpěvy, ty úplně první ještě bez varhan, a kostel se rozsvěcuje.
Kněz má lehký polský přízvuk, ale to se mi líbí; nevím, jak se jmenuje, nechodím k minoritům často.
Jsem nedočkavý. Ke svatému přijímání jdu jako první, teprve pár kroků za mnou ostatní věřící.
Můj Bože, můj Stvořiteli, můj Spasiteli, jak je to všechno krásné! Vánoce, víra, město, kostel, církev, počasí, betlém. Fotím si na mobil prázdnou jeskyni bez Ježíška, jen tak na památku na tento den, na Štědrý den brzy ráno.