1.
Řeka byla šedivá a tkvěla nad ní nízká vrstva mlhy.
Na dveřích hospody nápis: „Vstupem do restaurace nám dáváte najevo, že jste vyhověli všem vládním nařízením.“ Moc hezké! V hospodě bylo plno a živo. U jednoho stolu, jak známo, mohou podle vládních nařízení sedět jen čtyři osoby, pakliže jsou z jedné rodiny, respektive tedy z jedné domácnosti, tak neomezeně. Říká se, že u nás jsou malé rodiny a lidé mají málo dětí. Není to pravda. U dlouhých stolů sedělo a bavilo se klidně i deset dvanáct lidí. Zato z nás by měla vláda radost: byli jsme jen tři. Našli jsme si prázdný stůl a povídali si. Kamarádka si stěžovala na špatnou znalost angličtiny, která vyplývá ze životopisů členů nové vlády. „Černochová, ministryně obrany – vystudovala mezinárodní vztahy, a neumí anglicky, rozumíš tomu?“
Obsluha je příjemná a rychlá. Přátelé obědvali doma, já tady: dvě velké zázvorové limonády a roládu s rýží.
S přáteli pak jdeme někdejší „Obřanskou riviérou“ kolem Svitavy zpět k tramvaji. Cestou mi přátelé vyprávějí o norském televizním seriálu Zpřítomnělí (Beforeigners), ve kterém z vody vystupují lidé z různých staletí norské minulosti a současná norská společnost (i oni sami) se vyrovnává s tím, jak zpřítomnělé integrovat. Výborné téma na Silvestra.
Já na oplátku vykládám o hře Ať vejde ten pravý od švédského autora Johna Ajvide Lindqvista o mladičké upírce žijící na stockholmském sídlišti (skvělá Denisa Barešová), která vraždí, aby měla čerstvou krev, a hledá lásku, aby nebyla sama (hru jsem letos ve výborné psychologizující režii Jana Holce viděl ve Švandově divadle). Taky výborné téma na Silvestra.

2.
V dětství jsme s tatínkem a maminkou chodili sem na Svitavu na lodičky. Kde je dnes konec loděk na Svitavě? Vzpomene si na ně někdo? Dnes by neměl nikdo smysl pro tak mírný, lyrický, neadrenalinový zážitek.
Už nedokážu ani na břehu najít přesně místo, kde kdysi půjčovna loděk stála: prkenná bouda, molo z prken, několik veslic. Nic nezůstalo.
Dostali jste dvě vesla a vybrali si lodičku a spolu s dalšími výletníky jste pluli po řece pod nízkými větvemi až k jezu.
Majitel půjčovny nosil oblek, pravda už obnošený, a kravatu. Byl to vůbec majitel, v časech tuhého komunismu? Snad ano, výjimky byly.
Raně dětský zážitek pomíjivosti: „On už taky stárne,“ řekla maminka o majiteli půjčovny v tramvaji cestou z výletu (použila jeho jméno, pravidelný zákazník byl jako přítel). „Stárne jako celá ta jeho flotila,“ řekl tatínek.
A dítě přemýšlelo, co znamená stárnout, i když význam toho slova znalo.

3.
Plno veselých dětí bylo na Rosničce pod lesem v Žabovřeskách, kam jsme šli potom. V 18 hodin organizují před hospodou silvestr pro děti, i s nealkoholickým přípitkem.
Sedíme v hospodě, pijeme pivo a povídáme si. Obsluha je příjemná a rychlá. Děti a psi a hosté stále chodí sem a tam. Dovídám se o filmu K zemi hleď! ((Don't Look Up), který se přátelům velice líbil – ale ani ten jsem já zaostalec neviděl. Vyprávějí mi jeho děj a příběh. Jako v dětství, kdy jsme chodili s kluky do přírody a vykládali si filmy, které kdo viděl, protože ne každý mohl chodit do kina často. Two low-level astronomers must go on a giant media tour to warn mankind of an approaching comet that will destroy planet Earth.

4.
V centru města nebylo mnoho lidí – ale ani prázdno.
Končí rok 2021 – veliký dar Boží.