Koudelka fotografuje Svatou zem. Filmový dokument Česko – Izrael – Francie
Režie Gilad Baram
Devadesátiminutový dokument. Označení Svatá zem, které zaujalo některé věřící na internetu, je ovšem míněno ironicky: svatá místa našeho náboženství se ve filmu ani nemihnou; hlavním hrdinou snímku je nesouhlasný otazník, jejž mladý liberál Gilad Balam kreslí k sebeobranným opatřením Izraele, která jsou ovšem ošklivá – ale film ani jeho tvůrci k nim neznají žádnou alternativu; to sice naplno neříkají – ale soudný divák si to uvědomuje při sledování dokumentu stále, snad každou minutu.
„Narodil jsem se za zdí,“ vzpomíná světoslavný starý fotograf Josef Koudelka, který ve filmu, sbíraném prý pět let, „hraje“ sám sebe – a myslí tím komunistickou železnou oponu. Zeď, kterou Izrael buduje mezi svým územím (tedy územím, které ovládá, částečně v rozporu s mezinárodním právem) – a palestinskou autonomií, je ovšem opravdu ohavná a Koudelka má pravdu, když říká, že tato zeď Palestinu navždy poznamená a krajina již nikdy nepůjde vrátit zpátky.
Josef Koudelka (nar. 1938), jehož světová sláva začala vzrušenými snímky z ruské okupace Československa v roce 1968, dnes fotí krajiny bez lidí, zeď, žiletkové dráty, cvičné arabské město se dvěma minarety, které si postavila v poušti židovská armáda – a podobné smutné věci. Divák filmu mu stojí doslova za zády, sleduje, jak si umělec lehá, sedá, volí vhodný úhel záběru a říká si, protože vidí totéž, co fotograf, že z tohohle se přece nic zajímavého nafotit nedá – aby se pak užasle díval na výsledný úchvatně působivý širokoúhlý černobílý snímek...
Ale především zeď. Právě to, že divák se skutečně důkladně, zblízka, na vlastní oči seznamuje se zdí, která pro něj až dosud byla jen suchým faktem ze zpravodajství, pod nímž si neuměl nic moc konkrétního představit, je podle mě největší přínos filmu. Někde má zeď podobu jakéhosi obřího betonového termitiště z nějaké pesimistické sci-fi, u paty stavby se pak zcela ztrácí maličká postava fotografa; na jiných místech je zeď jen několikametrová, snad šesti-, snad osmimetrová stavba z panelů (které pilně skládají před očima filmové kamery i fotografa – a nikdo snímání nezakazuje, Izrael je opravdu liberální demokracie – dělníci, jak jinak, Palestinci: židovský stát pro ně je a vždycky byl příležitost k výdělku.)
Jen tak jakoby mimochodem film naznačuje další témata: vysychání Mrtvého moře (restaurace, která před pár lety stála na břehu, je už dnes stovky metrů od jeho hladiny), chování nositelů izraelské státní moci – přísné, ale velice tolerantní (fotograf nakonec smí fotografovat aspoň někde, i když nemá potřebné povolení) – a koneckonců hodně vypovídá i sám fakt, že izraelský filmař takto zpochybňuje a vlastně ostouzí vlastní zem – a nic se neděje... Pokud Izrael zanikne, a to se může stát, vždyť ještě není na světě ani sedmdesát let a evropské křižácké státy se udržely na této horké islámské plotně svého času, nakonec také jen za silnými zdmi svých hradů, jen nějakých sto let, bude to velká škoda.