Karel Komárek
wrote:
Milý Františku,
jsem v lázních, přečetl jsem dva Greeny, něco o nich napsal a posílám Ti to na skleněnou kostelní vývěsku. Snad nevadí, že to jsou spíš zápisky z čtenářského deníku než pečlivěji vykroužená studie.

 

Román s třaskavinou

Doktor Fischer ze Ženevy: Graham Greene ho vydal roku 1980, když mu bylo 76. Obdivuhodný výkon, žádný úbytek tvůrčích sil. Jinak typický Greene: virtuózně napsané, myšlenkově diskutabilní. To není negativní výtka: ať se diskutuje o tom, co chtěl básník říci. Laskavý čtenář si aspoň protříbí vlastní přesvědčení. Titul románu ještě pokračuje aneb Večírek s třaskavinou, a v textu je opravdu několik názorových třaskavinek, které by mohly dočasně polekat nás obyčejné věřící.
Jeden příklad z pasáže, kdy spolu dva ústřední hrdinové začnou žít jako milenci: „A tak jsme byli oddáni bez souhlasu doktora Fischera (pozn. – otce té ženy) i bez kněžského požehnání. V našem druhu sňatku neměla legálnost co pohledávat, a proto také nemohla být řeč o rozvodu. Brali jsme si jeden druhého bez výhrad a se vším všudy.“
Tak, a pukněte, vy tradiční katolíci. Neposvěcený sňatek je přece podle katechismu hřích, adorovali ho už starší proticírkevní liberálové, například náš Vítězslav Hálek (povídka Na statku a v chaloupce), a tady ho pěstují postavy, které jsou jednoznačně kladné, autor za nimi jasně stojí. Greene byl katolík, ale jeho napjaté vztahy k církvi i k její nauce jsou obecně známé. Poslušný věřící nad tou větou o kněžském požehnání určitě zbystří pozornost nebo dokonce vzplane.
A to je ten efekt, který možná autor zamýšlel, to je ta třaskavinka. Čtenář vybuchne a pak si nevšimne, co se tam píše dál: vzájemná oddanost bez výhrad a doživotní věrnost, to jsou přece podstatné prvky svátosti manželství. Navíc se dočteme, že ti dva nebyli věřící a možná ani pokřtění: právnicky vzato pro ně nebyl církevní sňatek povinný. Greene to psal v době, kdy už katolickou církev neměl v oblibě, tak do ní často ryl. Ovšem velice zručně: jsou to po stránce faktů těžko napadnutelné, ale podle celkového dojmu účinné provokace.

 

František Schildberger
wrote
Milý Karle! Milý Karle!
Mohli bychom udělat celý seriál návratů ke Greenovi! Vyvěsil jsem ihned Honorárního konzula
(http://sklenenykostel.cz/index.php/menu-literarni/menu-recenze/3593-denni-a-nocni-strana-boha)
vyvěsím i Fishera ze Ženevy.
Oba jsou to romány z dob, kdy byl Graham Greene u nás zakázaný za svůj postoj k roku 1968, takže jsem je, jako člověk v té doébě neznalý angličtiny, četl v němčině: Konzul vyšel normálně (a velmi pohotově) ve Východním Německu, kde Greena vydávali, až se hory zelenaly, ale ne v dostatečném nákladu, bylo to nedostatkové zboží, nesehnal jsem Konzula v Drážďanech (zu viel gebildete Leute...), ale koupil jsem si ho o kus dál v menším Naumburku - spolu s dalším nedostatkovým zbožím, totiž náhradní baterií do Trabanta; tu těžkou potvoru jsem pak vláčel vlakem až do Brna. Doktora Fishera jsem si nechal propašovat ze Západního Německa.
No, v něčem s Tebou nesouhlasím - ale to je dobře a je to normální. Dr. Fisher mi nepřipadá jako projev zachování tvůrčích sil v seniorském věku: naopak, vnímám jej v kontextu Greenova díla jako zřetelný sešup; líbily se mi tam stránky o lyžařském středisku a jeho duchovně zploštělém, zprimitivnělém světě (hrdina není s to sehnat v gramofonovém obchodě Mozartovu Jupitersymphonie) a nekonečně mě štvala love story mladičké dívky s dědkem: absolutně nepravděpodobné, nevěrohodné, v podstatě Greenův erotický sen... Měl mladou ilustrátorku svých dětských knížek (ty u nás ani v Německu nevycházely) a práce té dívky nahradily díla dosavadního ilustrátora; když ale slečna zemřela, vrátil se Greene v dalších reedicích k původnímu výtvarníkovi... A Nobelovu cenu, o kterou velmi stál, i když říkal, že ne, Greene nedostal taky kvůli babám: věřící evangelík Pär Lagerkvist, člen jury, jej potkal v restauraci jak se baví s mladými ženami způsobem, jenž jej u křesťanského autora šokoval – a až do smrti mu udělení ceny blokoval; dostal ji místo něho z Angličanů William Golding.
Graham Greene pro mě mnoho znamenal v období zrání a dospívání (jmenovitě Jádro věci a Moc a sláva) a velmi jsem se trápil jeho podvracením víry v pozdějších letech. Než jsem si řekl, že jeden z apoštolů se jmenoval Jidáš a víra a nevěra Jidášů k dějinám církve patří. To my, naštěstí, díky Bohu, nemusíme řešit. Kdo stojíš hleď, abys nepadl. Náš problém jsou zapření Petrova, ne Jidášův provaz.
Mohli bychom udělat celý seriál návratů ke Greenovi: četl jsi prosím Vyhaslý případ!? Jeden z jeho vrcholů, moc by mě zajímalo, co bys o něm napsal! Moc zdravím ze všech sil.
František