Jméno kardinála Roberta Saraha mě již v minulosti mnohokrát zaujalo v souvislosti s různými zprávami na Radio Vaticana. Čas od času se objeví nějaké nové myšlenky tohoto prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti a téměř vždy tnou do živého. Kolikrát mi jeho komentáře k tomu, jak upadá slavení mše svaté, mluvily z duše...

Tento svatý muž se narodil v roce 1945 a pochází pochází z africké Guineje, z vesnice, která dlouho žila dle animistického náboženství, křesťanství sem pronikalo až pozvolna od počátku 20. století. Velice strastiplnou cestou se stal knězem, ve svých 34 letech se stal ve své vlasti biskupem, tehdy nejmladším biskupem na světě, a cesty Boží ho přivedly až ke službě ve Vatikánu.

U nás od něho vyšly zatím dvě knihy, třetí se objeví v blízké době. Musím říci, že četba knih Bůh, nebo nic a Síla ticha pro mě byly opravdu zásahem z nebe. Naposledy jsem podobný pocit měl při encyklice Benedikta XVI. Deus caritas est. Možná by bylo dobré nechat se v této adventní době kardinálem Sarahem povzbudit.

Povzbudit k čemu? K tichu!

Kardinál Sarah má jediný recept na dnešní nemoc světa a tím je ztišení. „Hluk nás obklopuje a útočí na nás. Hluk našich neustále aktivních měst, hluk automobilů, letadel, strojů venku i uvnitř našich domů. Vedle tohoto rámusu, který se nám vnucuje, existuje i hluk, který produkujeme sami nebo který si vybíráme.Takový je zvukový pás naší nejobyčejnější každodennosti. Aniž bychom si to uvědomovali, má tento hřmot často funkci, kterou si netroufáme přiznat: zamaskovat a utlumit jiný hluk, ten, který okupuje a zaplavuje naše nitro. Není podivné, kolik úsilí neustále vynakládáme na to, abychom potlačili Boží ticho?Hluk je znásilněním duše, ´mlčenlivou´ zkázou nitra. Tento hluk bolestně odhalujeme, když se rozhodneme zastavit se a začít se modlit. V našem vnitřním chrámu často vládne velký lomoz. Moderní svět znásobil nejjedovatější zvuky, které jsou zároveň velmi nakažlivými nepřáteli pokoje v srdci. V sekularizovaném, materialistickém a hédonistickém světě, kde jsou na denním pořádku války, bombardování a salvy ze samopalů, kde bují násilí a barbarství, kde útoky na lidskou důstojnost, rodinu a život zasahují samotné bytí člověka, se úcta k tichu stala tou nejmenší z lidských starostí. Bůh se nicméně skrývá v tichu. Jak dnes v přetechnizovaném a prací přeplněném světě najít ticho? Hluk unavuje, máme pocit, že se ticho stalo nedosažitelnou oázou. Kolik lidí je nuceno pracovat ve vřavě, která v nich vyvolává úzkost a odlidšťuje je? Z měst se stalo lomozící peklo, které není útoků hluku ušetřeno ani v noci. Postmoderní člověk bez hluku upadá do hluchého, trýznivého nepokoje. Je zvyklý na neustálou zvukovou kulisu, z níž se mu dělá zle, ale která uklidňuje. Bez hluku je člověk horečnatý, rozrušený, ztracený. Hluk mu dává pocit bezpečí, je jako droga, na níž člolvěk začal být závislý. Vyvolává dojem večírku, ale je to vír, který zabraňuje dívat se druhému do očí. Stává se uklidňujícím prostředkem, sedativem, injekcí morfinu, druhem snu, neurčitým sněním v bdělém stavu. Je však nebezpečným, iluzorním lékem, ďábelskou lží, která člověku umožňuje unikat konfrontaci s vlastní vnitřní prázdnotou. Probuzení musí být nutně kruté.“ Tolik tedy slova kardinála Saraha.

Slova jistě drsná, ale hluboce pravdivá. Podívejme se jen kolem sebe na lidi neustále hledící do mobilů se sluchátky na uších, na restaurace a veřejná místa, kde stále hraje hudba, na domácnosti, kde je stále puštěna televize, ač na ni nikdo nekouká... Kardinál Sarah dokonce uvádí ticho jako lék pro Evropu. Pokud se Evropa neztiší, pokud každý jeden z nás znovu nevstoupí do ticha svého vlastního bytí, do tichého dialogu s Bohem, je Evropa zkrátka ztracena.

SARAH, Robert. Bůh, nebo nic. Rozmluva o víře s Nicolasem Diatem. Brno: Kartuziánské nakladatelství 2016 
SARAH, Robert. Síla ticha. Brno: Kartuziánské nakladatelství 2018