Předvolební atmosféra je neobvykle poklidná. Přestože volební kampaň se blíží do závěrečné fáze, může se zdát, že v těchto volbách se o ničem důležitém nerozhoduje a takovouto interpretaci šíří i mnozí tvůrci mediálního mainstreamu.
Je pravda, že volební strany nedokázaly nabídnout srozumitelný střet, který ovlivní náš budoucí život, směřování naší země. Bylo by velkým omylem se domnívat, že nadcházející volby mohou mít zásadní vliv na budoucnost každého z nás. Příčinou není mimořádná stabilita českého politického systému a ani všeobecná vysoká úroveň materiálního standardu českých voličů po překonané hospodářské krizi. Vždyť ty tam jsou úvahy o standardním politickém systému založeném na střídání vlád pravého a levého středu, rozhodujícím politickém štěpení založeném na příjmové úrovni a tomu odpovídajícím sociálním zařazení voličů. Neschopnost politiků popsat, která jsou důležitá politická rozhodnutí, která před námi leží v příštích měsících a letech, proč jsou důležitá a jaký k nim jejich strany zaujímají postoj, koresponduje s neschopností české společnosti nechat se reprezentovat těmi, kteří nejen rozumí jejich aktuálním pocitům a potřebám, ale dokážou vidět dále než do zveřejnění příštího průzkumu veřejného mínění, případně termínu konání těch nejbližších voleb druhého řádu.
Předvolební situace a letošní volební vyhlídky jsou zásadně odlišné od všech voleb předchozích. Důkazem jsou na jedné straně nabídky rychle se rozšiřujícího populistického tábora nového politického estabilishmentu a klesající atraktivnost liberálně demokratického uspořádání v České republice v očích voličů.

Je několik důvodů, proč se domnívat, že uvěřit ukolébávajícímu hlasu ohledně parlamentních voleb by bylo zásadní chybou. Předně, každé volby rozhodují o budoucnosti. Otevírají konkrétní potenciál, škálu možností, jak se bude naše budoucnost vyvíjet a další možnosti zase nenávratně vylučují. Nevíme, jakým výzvám budeme čelit, co nepředvídatelného nám přinesou příští roky.
Ale můžeme si být jisti tím, že příští parlament a vláda nám nabídnou taková řešení a rozhodnutí, která jsou jim vlastní, která odpovídají jejich pohledu na svět, hodnotám, kterými se řídí. Mimořádně důležitým vodítkem nám kromě ideového ukotvení jednotlivých stran může být životopis jejich představitelů, životní příběh, který si s sebou nesou. Vojáci budou prosazovat vojenský pohled na řešení problémů, komunisté třídní – čili nikdy se nezbaví obdivu k levicovým diktaturám a jejich představitelům, zemědělci předloží konzervativní pohled na svět zdůrazňující „zdravý selský rozum“. Podnikatelé a manažeři, kteří nepřekročí stín hodnocení úspěchu založený na finanční výhodnosti prodeje a koupě zboží nebo firem, budou svůj obchodní zájem prosazovat skrytě a navenek tvrdit, že stát a lidskou společnost lze řídit jako firmu.
V politice však není nejdůležitější hledisko profesní, pokud chceme poznat jednotlivé kandidáty, ale to, co můžeme označit za klíčové události jejich života, charakteristika osobnosti z pohledu jejího vztahu ke společnosti, v jakém prostředí se kandidát celý život pohyboval, co a jak jej formovalo a jaké postoje ve svém běžném každodenním životě zaujímal ještě dříve, než se rozhodl vstoupit do politické arény.
Liberální novináři nebývají zastánci křesťanských morálních hodnot, agenti totalitních tajných služeb šiřiteli svobody a demokracie. Nelze si splést Masaryka s Putinem nebo Churchila s Hitlerem, i kdybychom studovali jejich životopis jen do chvíle, kdy vstoupili na scénu velké politiky.
Dalším důvodem současné situace je ztrácející se schopnost klidného a soudného úsudku u stále větší částí naší společnosti. Projevuje se to stále častěji a zřetelněji nejen v posuzování vlastní situace, ale i v hodnocení dějů v okolním světě.

Povolební komentáře k Německu vyjadřovaly takovou míru jistoty, že nám všem je přece jasné, co se u našich sousedů odehrává a co německou politiku čeká, že nezřídka hraničily se sebejistotou omezenců, kteří všemu na světě rozumí a je jim úplně všechno odjakživa jasné. Obecní blb pronáší kategorické soudy o druhých, nikdy nemá daleko k radám, co mají udělat ti druzí, ale vyznačuje se očividnou neschopností poradit si i s problémy, jež ti, kterým radí, na rozdíl od něj už dávno hladce zvládli.
Porovnáme-li stabilitu německého demokratického systému a společnosti za celých 65 let od vzniku bonnské republiky s výsledky naší společnosti od vzniku České republiky, udeří nás do očí několik údajů. Měli jsme více premiérů než měli Němci za více než dvojnásobné období kancléřů. A to, dodejme, Helmut Kohl už měl v době vzniku samostatné ČR většinu let v kancléřském křesle za sebou. Za léta samostatné České republiky je skóre šéfů vlád 11:3 s tím, že u nás jsme měli tři úřednické vlády a jedna z nich vládla bez jakékoliv legitimity dané volbami a důvěrou v parlamentu. A uprchlická vlna, ta skutečná před dvěma lety v celé Evropě, nikoliv ta virtuální česká dnes, stejně jako hospodářská krize a krize eurozóny nerozbily německý politický systém. Pravdou je, že kancléřka Merkelová získala 33%, nejhubenější volební výsledek CDU/CSU, který se ovšem číselně shoduje s nejlepším volebním výsledkem české ODS za vedení Mirka Topolánka. Lze jen dodat, že tato fakta ve vyjádřeních a komentářích českých alarmistů a všekritiků nikdy nezaznějí. Vedou nás totiž nejen k otázkám o relevanci hlásaných názorů a jejich autorů, ale i nás samých, že nasloucháme a dále šíříme takovéto produkty ducha.

Život přináší řadu komických situací. Volby jsou pro ně půdou nebývale úrodnou. Jestli existuje nějaké volební téma, politický jmenovatel probíhající kampaně, je to odpor k uprchlíkům a obava ze všeho cizího. Dle preferencí po premiérském úřadu sahá Slovák Babiš. Jako součást zrádcovského estabilishmentu jej kritizuje Tomio Okamura, který kriticky hodnotí i Babišův původ s tím, že on sám je alespoň poloviční Moravan po matce. Pražanům vládne Babišova primátorka Krnáčová, další představitelka české politiky, která ve své vrcholné politické funkci zápasí s češtinou.
A aby nebylo pochyb, že to se svým národovectvím myslíme opravdu vážně, přišlo letos odmítnutí genetického výzkumu původu prvního prezidenta TGM. Kulaté oslavy si příští rok přece nenecháme pokazit. Přímo geniálně cimrmanovské. Původ prezidenta Masaryka určitě nebude nejdůležitější politickou událostí příštího roku.

O mnoho více bude záležet na povolebním složení Poslanecké sněmovny. Mohlo by se nám totiž přihodit, že oslavovat vznik demokratické republiky může mít trpkou příchuť. Stačí jen, aby v poslaneckých lavicích zasedla poprvé od roku 1989 většina poslanců z populistických a jinak nazývaných protidemokratických stran. Volební preference ANO, komunistů a nové Okamurovy party s možností po volbách připočítat hlasy několika jedinců od Pirátů, případně i ostatních demokratických stran již dlouhodobě nasvědčují, že demokratická sněmovní většina se rýsuje jen v představách nenapravitelných optimistů a těch, kteří opět věří na volební zázrak. Sotva lze předjímat, co by taková situace znamenala spolu s fyzicky již téměř neschopným, ale zato politicky všehoschopným prezidentem Zemanem.
Blížící se parlamentní volby mají velmi silné téma. Rozhoduje se o samé podstatě liberálně demokratického systému a dnes je možné již vyslovit názor, že o osudu parlamentní demokracie a svobody v naší zemi. Tábor stoupenců demokracie jak mezi favorizovanými politickými stranami, tak mezi širokou veřejností je oslaben, jako nikdy za posledních 25 let. Pokud máme pochybnosti o platnosti některých postulátů vyslovovaných zastánci taklzvaného standardního politického systému v 90. letech, neměli bychom přesto zcela rezignovat na vlastní budoucnost a stav veřejného života u nás. Jaké s námi mají jednotliví politici úmysly, jak se zachovají v klíčových okamžicích při rozhodnutích s dlouhodobým dopadem, to prozradí již jejich životní příběh. Vždyť ovládnout celou zemi má také svoji ekonomickou hodnotu.