Prožíváme čtvrté válečné ráno na východě Evropy. Čtvrtý den se Ukrajina brání neuvěřitelné přesile.
Přes dílčí úspěchy dosud agresor nedosáhl svých cílů, neovládl ani jedno ze tří největších ukrajinských měst – ani Kyjev, ani Charkov, ani přístavní Oděsu. Neodvlekl ukrajinského prezidenta, aby ho postavil ho před soud, jak vyhlásil, že to udělá.
Nikdo na Západě ani na Východě neočekával tak silný ukrajinský odpor.
„Potřebuji zbraně, ne odvoz,“ reagoval prezident Volodymyr Zelenskyj na několik laskavých výzev ze Západu, že jej odvezou do bezpečí.
Čeho zatím agresor dosáhl svým útokem? Tragických ztrát na životech svých vojáků (o něčem svědčí i to, že oficiální čísla o počtu zraněných a mrtvých nezveřejňuje). Mobilizaci všech sil na Ukrajině, kdy přes hranice přecházejí nejen uprchlíci do bezpečí – ale i opačným směrem muži pracující v zahraničí, aby bojovali za vlast. A pohled na to, jak se – někdy pravda s hlasitým skřípěním zubů – proti němu sjednocuje Západ tak jako dosud nikdy. A rovněž zážitek totální ztráty své mezinárodní prestiže: útok na Ukrajinu odsoudili už i čeští komunisté, kteří zahlásili, že Rusko kleslo až na úroveň NATO. Ba i Donald Trump zaujal k agresi negativní stanovisko, ačkoli ve dnech před ní označil ruskou politiku za „geniální“…
Ne, ruští jestřábi nic nepochopili, nic se nenaučili. Někdejší sovětský komunistický režim budoval s vynaložením obrovských sil a prostředků po desítky let svůj vliv na Západě, počet členů komunistických stran tam od padesátých let rostl – ale po sovětské okupaci Československa se vše zhroutilo a západoevropští komunisté již nikdy nedosáhli bývalého vlivu…
„Zlo se potrestá samo sebou,“ říkával starý pan farář Outrata (tak rád na něj vzpomínám!). Někdy k tomu ještě dodal: „A hůř, než by ho potrestal ten nejpřísnější Soudce.“