Málo se ví, že papež Jan XXIII. na začátku 60. let 20. století, a to se ještě nemluvilo o globalizaci, ve své encyklice Pacem in terris navrhoval vytvoření jakési světové vlády, která by byla vůči jednotlivým suverénním státům v podobném postavení, jako jsou národní vlády vůči jednotlivým občanům... Dnes je představa podobné světovlády (a někteří lidé již ji v tomto světě vidí – ne ovšem veřejnou, viditelnou a kontrolovanou) spíš cosi z říše hororů...
Česká republika je součástí velkého nadnárodního celku; pokud jde o něco důležitého, a to se ukázalo i teď na právě skončené pařížské konferenci o klimatické změně, nejednáme samostatně, nýbrž jen jako součást Evropské unie. Český ministr životního prostředí v přímém vstupu ve veřejnoprávní televizi hezky mluvil o tom, jak složitá jednání se to v Paříži vedou a jak se bude jednat jistě ještě celou noc – ale když měl říct, jak a s kým tedy právě teď jednal on, začal poněkud koktat a vlastně jen řekl, že se ladí postoje s ostatními členy EU... Naše plná státní suverenita je už jen slovo, floskule v ústavě.
Ale jinak je suverenita každého z těch skoro tří set států, „co jich je na světě naděláno“, klíčové téma v dnešním světě; i to se velmi výrazně ukázalo na právě skončené pařížské konferenci o klimatické změně... (Mimochodem: slova v uvozovkách v předchozí větě jsou od Karla Čapka, a to z jednoho jeho fejetonu o víně: spisovatel píše, že si kdysi přál ochutnat všechny druhy vína, jako si přál „navštívit všechny státy, co jich je na světě naděláno“: tehdy jich ovšem byla jen zhruba šestina toho počtu, co dnes...) A do poslední chvíle se účastníci pařížské konference báli, že nějaký relativně bezvýznamný stát, nějaké Zabudnuté ostrovy, konferenci zablokují.
Jinak se člověk nemůže ubránit obdivu a údivu, když vidí velkou letištní halu plnou potentátů všech barev a odstínů pleti, a dozvídá se, že se přece jen na čemsi dohodli, že lidstvo je skutečně schopné klimatickou změnu ovlivnit... Jakkoli skeptici poukazují na to, že (vzdor tomu, co také občas z úst hlavních organizátorů konference zaznívalo) dohoda není právně vymahatelná, v naprosté většině zemí podléhá ještě ratifikaci v tamním parlamentu a při nedodržení závazků a slibů neexistují sankce; celosvětová autorita ve smyslu přání Jana XXIII. neexistuje.
Přesto je výsledek velmi povzbudivý: aspoň na něčem se dohodli velcí s malými, bohatí projevili solidaritu s chudými a politikové prokázali schopnost výhledu o velký kus dál než na jedno volební období.