Cílem jakéhokoliv muslima je likvidovat vše, co není muslimské – tak to říkají naši bojovníci proti islámu; likvidace Londýna je tedy pouze otázkou času...

Naprostá většina Londýňanů si však, jak se zdá, nic podobného nemyslí, když zvolila za starostu svého města právě Sadiqa Khana, muslima s pákistánskými kořeny. Nadto: milion tři sta tisíc hlasů pro tohoto politika z Labouristické strany je největší podpora, jakou kdy dostal nějaký britský politik v nějakých volbách.

Zbláznili se snad Londýňané? Rozhodli se spáchat sebevraždu?

Ani v nejmenším. Nikdo proti Sadiqu Khanovi v ulicích města neprotestoval, nikdo si nepřál namlít jej do masokostní moučky, zdá se dokonce, že se ho vůbec nikdo ani nebojí. Možná Sadiqa Khana v etnicky pestrém Londýně volil někdo právě proto, že je muslim – a možná někdo naopak nevolil ze stejného důvodu: ale rozhodující byl jeho sociální program, předvolební závazek aspoň po nějaký čas nezdražovat městskou veřejnou dopravu, jeho zájem o řešení bytového problému ve městě a další konkrétní a věcné body. Koneckonců: vždyť je to rodilý Londýňan.
Velmi jsem si všímal, jaké budou Khanovy první kroky po zvolení: služební slib si přál skládat v kostele, v anglikánské svatyni za přítomnosti křesťanského, muslimského a židovského duchovního; první oficiální návštěvu jako londýnský starosta vykonal na židovské tryzně za oběti holocaustu... Opakovaně říká, že je starostou všech obyvatel města.

A jeho voliči, v naprosté většině nemuslimové, mu to nepochybně věří. Ostatně prokázal to už po svém zvolení do Dolní sněmovny za londýnský obvod Tooting v roce 2005. „Nepřišel jsem do Parlamentu, abych byl poslancem za muslimy,“ komentoval svoji poslaneckou práci, „a nikdy jsem se nepovažoval za mluvčího muslimů anebo vůdce této komunity.“

Velice mi to připomíná slova Johna F. Kennedyho, když se v roce 1960 (tedy před 56 lety) ucházel o úřad prezidenta USA – představa katolíka v čele administrativy byla tehdy ve většinově protestantských USA absolutně nepředstavitelná pro desítky milionů lidí (asi tak stejně jako zvolení černocha). „Nejsem katolický kandidát na prezidenta, jsem kandidát, který je náhodou katolík,“ prohlásil tehdy Kennedy. Stal se prezidentem – a žádný konec amerického protestantismu nenastal: Kennedy byl normální americký prezident, něco udělal dobře, něco zkazil, z mého úhlu pohledu toho víc zkazil... A jeho víra? Až úzkostlivě dodržovaná zásada nulového prosazování katolického názoru na svět či vlivu církve v politice – a jako bonbonek spousty manželských nevěr... Celkově zvolení Johna F. Kennedyho katolické církvi a veřejnému angažování křesťanů v americké společnosti myslím víc uškodilo než prospělo.

Zpátky k Sadiqu Khanovi. ,„Je to o férovém zacházení, ne privilegiích nebo o strachu,“ charakterizoval nový starosta problém britských muslimů už roku 2008 v článku pro list The Guardian (http://www.theguardian.com/commentisfree/2008/sep/17/religion.islam).

Svět se mění, svět je v pohybu, lidé cestují za prací a za uplatněním, už tomu není tak, že by většina obyvatel za celý život neviděla nikoho jiného než lidi své víry a svého národa. A různé názory a životní styly na sebe navzájem působí, v dobrém i ve zlém, a asimilační procesy nepochybně probíhají: Sadiq Khan je takový muslim, kterému jde více o Labour Party než o víru, typický úspěšný politik, muslim, který nemá problém třeba i podpořit manželství osob stejného pohlaví.

Pokud je jeho zvolení londýnským starostou příznakem nějakého konce, pak konce čistoty víry muslimů ve Spojeném království.